Kde nás najdete? Zakázkové oddělení: 499 320 459, technická kancelář: 608 075 005, 281 017 369
Kde chybí prevence,
hasiči nepomohou!
34
LET

Aplikace zákona č. 22/1997 Sb. v praxi

Publikováno dne 4. 11. 2009

Autor: Eduard Vašátko

Souhrn:
Příspěvek se zabývá některými nedořešenými otázkami s uplatňováním zákona 22/97Sb a Vl. nař.178/97 Sb. v praxi. Diskutována je především otázka definice výrobku a jeho dílčích vlastností, problematika materiálových konstrukcí jako systému z hlediska certifikace, metodiky pro hodnocení stanovených výrobků, technologické vlivy a případné materiálové záměny. V této souvislosti je zmíněna i problematika autorizace dodavatelských firem a oblast komerčních vazeb, kterých se zákon a Vl.nař. dotýká.

Smyslem zákona by mělo být především zajištění maximální spolehlivosti výrobků, jejichž případným selháním by mohlo dojít k ohrožení bezpečnosti osob případně majetku, životního prostředí atd. To vyplývá ze zákona 50/76 Sb. § 47, odst.1 v platném znění, (stavební zákon), jednotlivé konkrétní požadavky jsou pak převzaty ze směrnice Rady Evropy č. 89/106/EHS z r.1988. Poznámka pod čarou, vztahující se k této pasáži odkazuje m.j. právě na zákon 22/97 Sb. zatímco dřívější novela odkazovala na stejném místě na zákon o státním zkušebnictví č.30/68 Sb.

Ovšem mezi oběma zákony (22/97Sb. a 30/68Sb.) je podstatný rozdíl. Zákon z r.1968 byl sice poměrně těžkopádný, zato však velice podrobný a přesně definoval (i formou řady metodických pokynů a příruček) konkrétní metodiky a požadavky na výrobky a jejich vlastnosti. Každý, kdo podle tohoto zákona dostal na konkrétní výrobek příslušný „papír“, měl v podstatě vystaráno, protože za funkci a bezpečnost výrobku nesl do určité míry odpovědnost zkušební orgán (státní či rezortní zkušebna), která tento doklad vystavila. Výrobce byl – pokud se alespoň trochu držel technologie a kvality – z hlediska následné odpovědnosti tak říkajíc „z obliga“.

Zákon 22/97 Sb naopak ponechává v této oblasti značnou vůli a jeho definice je natolik volná, že v řadě případů umožňuje dosti nejednoznačný výklad. Mimo to si málokdo uvědomuje, že certifikát či jiný doklad, vystavený podle tohoto zákona slouží pouze výrobci jako podklad pro vystavení „Prohlášení o shodě“ a to i u stanovených výrobků a že tedy nejde o stejný typ certifikátu jako dříve. Plnou odpovědnost za funkci výrobku má totiž podle současně platných zákonů vždy výrobce (dodavatel) a nemůže se jí žádným certifikátem zbavit. Tento zásadní rozdíl však do dnešního dne většina výrobců a dodavatelů nechápe a v obchodních vztazích stále převažuje původní socialistický model. To má potom za následek, že se v praxi setkáváme s různými výklady a stanovisky jak u výrobců, tak i odběratelů, investorů a bohužel i u státních orgánů odborného dozoru. Tím mohou následně vznikat (a bohužel často vznikají) problémy, které v řadě případů zbytečně komplikují např. průběh stavebního řízení, zvláště v závěrečné fázi, při kolaudacích.

Je třeba připomenout, že zákon 22/97 Sb. v podstatě ošetřuje pouze některé vlastnosti výrobků, mající vztah k již uvedeným požadavkům na bezpečnost a spolehlivost. Prokazování ostatních užitných vlastností, pokud nemají k těmto požadavkům přímý vztah, ponechává na volbě výrobce. Ve svém § 8 uvádí mezi základními povinnostmi výrobců, dovozců a distributorů při uvádění výrobků na trh následující:

  1. Výrobce a dovozce je povinen uvádět na trh jen bezpečné výrobky.
  2. Bezpečným výrobkem je výrobek, který za běžných nebo rozumně předvídatelných podmínek užití nepředstavuje po dobu stanovené nebo obvyklé použitelnosti žádné nebezpečí nebo jeho užití představuje pouze minimální nebezpečí, které lze považovat za přijatelné při užívání výrobku vzhledem k odpovídající vysoké úrovni ochrany oprávněného zájmu.
  3. Při posuzování bezpečnosti výrobků se podle povahy výrobků sledují:
    1. vlastnosti výrobku, včetně jeho životnosti, složení, balení a návodů pro jeho montáž a uvedení do provozu, užití (včetně vymezení prostředí pro užití), údržbu a likvidaci, které musí být uvedeny v českém jazyce,
    2. vlivy výrobku na další výrobky, jestliže lze důvodně předpokládat, že výrobek bude užíván s dalším výrobkem nebo výrobky, atd…

Z výše uvedeného vyplývá, že pokud výrobce deklaruje u svého výrobku jakoukoliv vlastnost, která může mít vliv na některou z požadovaných vlastností stavby, plně odpovídá za pravdivost tohoto údaje a to v rozsahu, v jakém tuto funkci deklaruje. Je třeba si uvědomit, že na základě podkladů výrobce projektant navrhuje konkrétní výrobky k aplikaci a mylné údaje by tedy mohly mít fatální následky.

Současně ovšem výrobce odpovídá za to, že tuto vlastnost bude mít výrobek po celou dobu životnosti (v daném případě stavby), ledaže by předem výslovně uvedl, po jaké době výrobek svoji funkci ztratí a kdy se tedy musí vyměnit nebo obnovit. V tomto smyslu vystaví i příslušné „prohlášení o shodě“ .. s normami, obecně závaznými předpisy, zkouškami a atesty, kterými deklarované vlastnosti ověřil.

U t.zv. „stanovených výrobků“ musí výrobce povinně dokladovat základní soubor vlastností definujících jeho funkci. Tolik zákon.

Šedá je každá teorie, zelený je strom života. Skutečná praxe je totiž docela jiná. Zákon 22/97 Sb je obvykle chápán jako novela zákona 30/68 Sb. a většina výrobců má pocit, že jejich povinnosti a odpovědnost ve vztahu k odběrateli skončila zkouškami vlastností, případně certifikátem autorizované osoby. Je pravda, že se hluboce mýlí, nepříjemné na tom ovšem je, že stejně chápe současné certifikáty i řada investorů a orgány státního odborného dozoru, v daném případě orgány HZS a stavební úřady. Těm obvykle postačí „Prohlášení o shodě“, případně samotný certifikát, jenom málokdo ovšem kontroluje i doklady, o které se vystavený certifikát opírá. Spornými dokumenty jsou například kdysi vydávaná stanoviska či souhlasy HSSPO s aplikací některých výrobků, která dnes nemají žádnou odporu v předpisech, ale která ještě v některých certifikátech nacházíme bez dalších zkoušek a průkazů jako jediný požární doklad.

Jedním ze základních problémů zákona je samotná definice výrobku. V příloze č.2 Vl.nař. 178/97Sb. je jmenovitě uveden soubor výrobků, které patří mezi výrobky stanovené, jejichž certifikace je povinná. Protože povinnost certifikace je dána vždy ve vztahu k výrobci, vzniká otázka, co je vlastně v konkretních případech výrobkem a koho lze považovat za výrobce. Výklad většiny autorizovaných osob k této otázce vychází z předpokladu, že výrobkem je základní konstrukční materiál, tedy např. deska, nátěrová hmota, omítka, tmel – tedy to co se někde vyrábí – a jejich aplikace na konkrétní stavbě je hodnocena jako vlastnost. To znamená, že pokud jsou např. vyráběny sádrokartonové desky a ty jsou v některých případech užity jako požární obklad (pol.24 přílohy 2), musí být součástí certifikace sádrokartonových desek doklad o tom, že takový obklad splňuje deklarované požadavky na požární odolnost. V opačném případě nesmí být desky pro uvažovaný účel použity.

To má ovšem další aspekt – do certifikace se tím vnáší jako nedílná součást i technologická složka, protože je zřejmé, že deklarované vlastnosti budou splněny pouze za předpokladu, že bude dodržena konkrétní výrobní technologie – obvykle ta, která byla průkazně odzkoušena při zkouškách. Zákon to ostatně vyžaduje v rámci požadavku na zpracování podrobného aplikačního resp. montážního předpisu či návodu a ve složitějších případech i zaškolení. (Mimochodem – zde je jeden z důvodů požadavku na autorizaci montážních firem, jde v podstatě o ochranu výrobce i stavebníka).

Až potud je vše celkem jasné. Problém vzniká v okamžiku, kdy je montován či aplikován systém, vyžadující sestavu dvou něbo několika samostatně certifikovaných prvků, v řadě případů od různých výrobců. V těchto případech již vzniká otázka, kdo je výrobcem finální sestavy a kdo je povinen k certifikaci ? A je takový certifikát vůbec nutný ?

Podle mého názoru musí platit, že certifikát je nutný vždy, pokud sestavou několika různých prvků vzniká výrobek s jinými užitnými vlastnostmi, než mají prvky, ze kterých byl systém sestaven. V opačném případě bychom měli vedle sebe dva odlišné výrobkové režimy – základní výrobek jako stavební prvek a systém, jako soubor těchto stavebních prvků, který teprve poskytuje požadovanou funkci. Konkrétně to lze vysvětlit např. na kabelových ucpávkách – výchozím výrobkem je totiž samostatně certifikovaný materiál (deska z minerální plsti, tmel, těsnící vložka) přičemž finální vlastnosti prostupu zajišťuje teprve jejich vzájemná kombinace. Pokud všechny prvky vyrábí jediný výrobce pro jediný účel, lze to vyřešit poměrně snadno tím, že se certifikují jednotlivé stavební prvky a v rámci některého z nich jako vlastnost i funkce celé sestavy. Jestliže ovšem např. desky z minerální plsti vyrábí jedna firma, druhá lepidlo a třetí další prvky a montážní podnik tyto prvky nakupuje z volného trhu, stává se výrobcem ten, kdo ucpávku montuje a jako takový by byl nucen k povinné certifikaci. To je v praxi samozřejmě nereálné, protože montážních firem je v ČR celá řada a každá by jako výrobce uváděla na trh shodný výrobek – ucpávku. Proto by měly být obecně pro tento účel užívány pouze hotové, plně odzkoušené systémy, dodávané specializovanými výrobci (HILTI, INTUMEX, MV-DEX,PTV,DICO), kteří mají certifikován celý systém včetně všech složek. Bohužel tomu tak v některých případech není a průkaz při kolaudaci je poskytován na základě certifikátů, vystavených pro některé z těchto dílčích prvků, případně pro systém dodávaný pod obchodní značkou, ze kterého není zřejmé, z jakých částí se skládá.

Totéž platí např. u lepených obkladů, které sestávají ze dvou samostatně certifikovaných výrobků, vyráběných (byť pouze pro nás) jinde. Podle stanoviska dotazovaných autorizovaných osob (VÚPS – 227, PAVÚS -216) je výrobkem potom konečný obklad OK a vzhledem k tomu je povinná k certifikaci naše firma, protože certifikace samostatných výrobků se provádí podle jiných položek seznamu a pro jiné účely.

Podobných materiálových a konstrukčních systémů je celá řada a domnívám se proto, že v této části je zmíněný zákon málo podrobný a vyžaduje další zpřesnění.

Další otázkou je termín „uvedení na trh“. Z některých formulací zákona lze vyvodit, že se certifikace a vše ostatní týká pouze výrobků nově uváděných na trh a řada dodavatelů tím také argumentuje při požadavku na vydání „Prohlášení o shodě“, resp. přímo argumentuje zněním § 21, odst. 12. zákona. Přinejmenším pro „stanovené výrobky“ ve smyslu Vl. nař. 178/97 Sb. však musí být podle mého názoru prohlášení shody vydáno na jakýkoliv výrobek zahrnutý v příloze 2 bez ohledu na to, kdy byl uveden na trh, pokud již dříve podléhal povinné certifikaci nebo schvalování. To vyplývá ze znění § 21, odst.7 přechodných ustanovení zákona 22/97 Sb, kde je stanoveno, že platnost certifikátu vydaného podle § 20 a 24 zák. 30/68 Sb. zaniká v termínu, na tomto certifikátu uvedeném. Nová certifikace již musí být prováděna podle nového zákona.

Široký okruh problémů spočívá v samotném certifikátu, který slouží či má sloužit jako jeden z podkladů pro vydání „Prohlášení o shodě“. Zde je třeba upozornit na jeden dosti podstatný aspekt, jehož důsledky opět nejsou na první pohled zcela zřejmé. Nové certifikáty ve smyslu zákona 22/97Sb nejsou totiž na rozdíl od předchozích časově omezeny. Vydaný certifikát má časově neomezenou platnost. Časově omezenou platnost má naopak Stavebně technické osvědčení (dále STO), které je obvykle nedílnou součástí tohoto certifikátu. Ani to ovšem není určující, protože průkaznost STO i certifikátu je postavena na jednotlivých atestech a zkušebních protokolech, které mají rovněž omezenou platnost (to se v současné době se změnou textace protokolů v některých případech ruší). I nadále je však třeba brát v úvahu postupně se měnící zkušební metodiky a normy. Stanovisko některých AO (a já se k němu přikláním), které mají tyto doklady kontrolovat, vychází z názoru, že certifikát platí pouze v těch svých částech, které jsou podloženy platnýmiprotokoly a zkouškami a je tedy na výrobci, aby dbal na to, aby byly všechny dílčí podklady k vydanému certifikátu stále platné. V praxi to znamená, že pokud byl certifikát vydán na základě zkušebních protokolů, platných sice v době vydání certifikátu, ale neplatných v průběhu platnosti STO, musí být tyto dílčí protokoly výrobcem včas obnoveny, v opačném případě by totiž mohla zaniknout platnost části certifikátu, která se týká tímto dokladem deklarované vlastnosti. Bohužel – to je ovšem pouze otázkou výkladu, ale v žádném předpisu to, alespoň podle toho, co jsem zjistil, to uvedeno není.

Rozsah zkoušek a ověřovaných vlastností bývá v praxi rovněž kamenem úrazu. Protože jednotná metodika, platná pro hodnocení „stanovených“ výrobků dle Vl.nař.178/97 Sb. ve stavebnictví a řada AO se teprve připravuje a autorizovaných osob, majících autorizaci pro certifikaci stejných materiálových skupin stavebních výrobků je vždy několik, jsou v řadě případů vydávány certifikáty pouze na vlastnosti, jejichž certifikaci výrobce požaduje – podle uvážení té které AO. To ovšem odporuje znění zákona, který v § 8 výslovně požaduje hodnocení všech vlastností, které mohou finální deklarovanou funkci výrobku ovlivnit a to včetně životnosti a včetně vlivů výrobku na jeho okolí. To samozřejmě až dosud certifikační orgány provádějí pouze za předpokladu, že to výrobce po nich výslovně požaduje a pokud mají k tomuto účelu vhodnou metodiku, přičemž podle našich zkušeností se certifikáty a seznam jejich zkoušek i pro stejný typ výrobku případ od případu liší.

Na tomto místě bych chtěl zvláště upozornit na jeden zásadní problém a tím je prokazování životnosti výrobků. Zákon ve svém § 8 výslovně požaduje u stanovených výrobků průkaz životnostia pokud výrobce ve své dokumentaci či certifikátu životnost svého výrobku neuvádí a přesto ho deklaruje jako vhodný pro stavbu, může se mít zato, že výrobek požadavek § 47 odst. 1 již zmíněného stav. zákona, resp. prováděcí vyhlášky MMR 137/98Sb, § 16, odst. g. bodu 16 splňuje. Protože otázky životnosti jsou u některých materiálů, patřících mezi „stanovené výrobky“ zvláště citlivé (protipožární intumescentní nátěry ) a řada AO se jimi odmítá zabývat, protože nemá vypracovánu vhodnou zkušební metodiku, je třeba vycházet z toho, že je v těchto případech trvale porušován zákon (průkaz životnosti byl stavebním zákonem vyžadován již v předchozích novelách) a to s vědomím všech odpovědných orgánů.

Až potud teoretické úvahy nad zákonem a jeho aplikaci. Bohužel – zákon 22/97 Sb a příslušné vl.nařízení byl – a to ještě poměrně špatně (v souč. době je připravována novela) zpracován s ohledem na předpisy, platné v EU a vychází proto z právního stavu, který platí za hranicemi od nás západ. Tedy z etiky, morálky a uplatňování obecného i obchodního práva tak, jak je chápáno v zemích EÚ.

Bohužel – nikoliv pro Českou republiku. Zde vypadá současná praxe v uplatňování zákona podle mých dosavadních zkušeností přiblížně takto:

  1. Zahraniční výrobci, včetně firem vyrábějících v ČR s finanční či licenční účastí zahraničního partnera mají své výrobky ošetřeny většinou velmi kvalitně. Průkazně odzkoušeny a certifikovány mají obvykle nejenom samotné výrobky, ale i jejich stavební aplikace, včetně kompletních katalogů, montážních listů a autorizací. Příkladem může sloužit fa Knauf, Rigips, Promat, Thermax, AMF-Thermatex, Chemie Linz, HILTI a řada dalších. Tyto firmy současně dbají i na průběžné doškolování svých autorizovaných obch. partnerů – montážních organizací, provádějí i namátkové kontroly na stavbách – obvykle pracují i v systému ISO 9000.
  2. Domácí výrobci jsou na tom již podstatně hůře. Z nich nejlépe mají své výrobky ošetřeny výrobci požárních uzávěrů, kde je velmi silná konkurence a kde by se výrobek bez potřebných certifikátů a dokladů prakticky neuplatnil. Hůře jsou již na tom výrobci ostatních materiálů, jejichž výrobky a montážní systémy mají obvykle pouze základní výrobkový certifikát, jejich aplikace ve stavbě jsou však certifikovány již pouze málokdy nebo jen neúplně. Je třeba si uvědomit, že k průkazu aplikace ve stavebnictví patří – vedle základních požadovaných vlastností – i životnost a vlivy na okolní výrobky. Řada výrobců základních materiálů ve svých podkladech tyto údaje neuvádí, případně nedeklaruje v certifikátech či v dokumentaci aplikace, které naopak nabízí v prospektech a obchodních nabídkách. Někteří i renomovaní domácí výrobci nemají dopracován výrobkový katalog, případně chybí podrobné montážní návody, autorizační systém montážních firem atd. Certifikace podle ISO většinou – zvláště u menších a středních výrobců neexistuje.

Zvlášť závažný problém vidím v aplikaci protipožárních nátěrů s ohledem na průkaz životnosti. Je zřejmé, že málokterý protipožární nátěr bude svoji funkci plnit po celou dobu životnosti stavby jak vyžaduje zákon. Na druhé straně je v takovém případě výrobce povinen uvést dobu, po kterou garantuje spolehlivou funkci nátěru ve stavební konstrukci, jinými slovy, jak dlouho ručí za to, že správně aplikovaný nátěr bude při požáru plnit deklarované vlastnosti. Pokud je mi známo, snad ani jediný z domácích výrobců či dovozců ve svých firemních podkladech nic podobného neuvádí, vyskytují se pouze mlhavé údaje, uvádějící životnost 10 let, 15 let, přičemž není řečeno, zda jde o funkceschopnost systému, která je u této aplikace nejdůležitější. Pojem životnost se dá totiž vykládat různě. Pokud firma nemá podobný údaj alespoň laboratorně ověřený, vystavuje se riziku značných postihů, nehledě již na možné sankce podle § 52 Obch.zákona o ohrožování zdraví a životnho prostředí.

Právě tak nejsou obvykle v dokumentaci dobře ošetřeny vlivy výrobků na své okolí a obráceně – vlivy okolí na výrobky. Odolnosti výrobků např. proti chemické agresivitě, průmyslovým atmosférám a dalším, běžně se vyskytujícím vlivům (snad s vyjímkou vody a vlhkosti) se v dokumentaci objevují pouze mimořádně, ačkoliv působením těchto vlivů může dojít k ohrožení deklarovaných funkcí výrobku. To platí nejenom o nátěrech, ale i o řadě deskových materiálů, nástřiků, tmelů atd.

Zvláštní kapitolou je potom v českém prostředí patrně specifická otázka záměny materiálů, nedodržování technologických postupů, falšování dokladů a certifikátů atd. V rámci znalecké činnosti, kterou provádím již řadu let zjišťuji každoročně značné škody, způsobené investorům jednak úmyslnou podvodnou činnosti dodavatelů, prováděnou za účelem vlastního prospěchu, ale z části i základní neznalostí správných aplikačních technologií. Vzhledem k současné krizi ve stavebnictví a ke snaze získat zakázky za každou cenu se řada firem cenově podbízí, což vede k situaci, že za navrženou cenu prostě aplikaci nelze řádně provést. To má za následek buď vědomou záměnu materiálu (nejčastěji u protipožárních nátěrů, kde lze po dokončení záměnu např. Barrieru za Balakryl či dokonce fasádní barvu prokázat pouze analyticky, případně nedodržování tlouštky předepsaných funkčních vrstev, což má samozřejmě za následek nesplnění deklarovaných vlastností, t.j. předepsané požární odolnosti. Na tyto podvody se přijde obvykle pouze náhodou, v případech, kdy své pochybnosti vyjádří např. orgán státního odborného dozoru při kolaudačním řízení, v podstatně menší míře investor či dodavatel, pokud dojde ke sporu mezi ním a dodavatelem. V krajním případě samozřejmě při požáru, kdy nebude aplikovaný systém funkční.

Nejde samozřejmě pouze o nátěrové systémy. I když jsou montovány certifikované montážní systémy renomovaných firem – stavební požárně dělící konstrukce, stropy,podhledy – je v souč. době vědomě i nevědomě porušována montážní technologie záměnami materiálů, tvořících funkční části systému. Nejčastěji k tomu dochází záměnou sádrokartonových desek, mezi kterými je určitý cenový rozdíl, záměnami vnitřních výplní z minerální plsti za levnější, špatnou instalací vnitřních výplní uvnitř příček (úspora času), nevhodná či žádná těsnění ve stavebních spárách atd – pokračovat lze ad libitum. Je otázka, do jaké míry má v těchto případech význam samotný certifikát AO a průkazné zkoušky, protože zde se již nejedná o dokladování výrobku a jeho správné funkce, ale spíše o prokazování kvality montáže. Z těchto důvodů naše firma již v r. 1991 zavedla v rámci oboru t.zv. Osvědčení o jakosti a kvalitě, což mělo sloužit jako garance, že jsme si vědomi správných technologických postupů, že jsme provedli jejich kontrolu a že naše firma ručí za to, že jsme je skutečně použili. Bohužel se tato praxe rychle vžila a v současné době řada firem vystavuje tyto doklady, často opsané od konkurence, aniž má vůbec tušení, na co se odvolává a co garantuje.

Nemá smysl naříkat – současný stav je dán právním systémem, který tyto praktiky bez postihu umožňuje a pokud chceme v této oblasti cokoliv změnit, musíme se o to nejprve starat sami. Vzhledem k tomu iniciovala naše firma (po velmi dlouhém snažení) v r. 1998 vznik asociace Požární ochrana staveb, jejímž hlavním cílem je především péče o kvalitu prací v našem oboru a ochrana před nekalou soutěží. V tomto smyslu byla projednána spolupráce s řadou AO, ČOI, některými pojišťovnami, v době kdy píši tento referát připravujeme jednání s ředitelstvím HZS a MMR. Smyslem je zabezpečit, aby provádění požární ochrany staveb se stalo živností vázanou nebo koncesovanou, v každém případě pak oborem, kde je nutno prokazovat určitý stupeň znalostí a odpovědnosti. V současné době pro členy asociace zavádíme nezávislý kontrolní systém aplikací na stavbách, který bude hrazen ze společných příspěvků a který budou provádět nezávislé státem akreditované zkuš. laboratoře či ústavy tak, abychom byli schopni zaručit předepsanou kvalitu prací. Naopak v případech, kdy zjistíme jakékoliv podvody a záměrné nedodržování technologických postupů, ohrožujících funkci výsledného systému, upozorníme příslušný kontrolní orgán České obchodní inspekce a budeme s ním jako asociace spolupracovat. První případy řešíme již v současné době (viz úvodník). Tuto cestu považujeme za jediné možné východisko, protože v opačném případě by mohlo dojít k postupné likvidaci všech firem, které chtějí svoji práci provádět na profesionální a kvalitní úrovni.

Je třeba připomenout, že v současné době i přes obtíže, které naše stavebnictví má všichni cítíme, že již nepostačí stávající podnikové kontrolní systémy jakosti a přechod našich firem na kontrolu řízení kvality podle ISO považujeme za nezbytný. V opačném případě bychom neobstáli v očích zahraničních zákazníků, realizujících stavby v ČR, kde nás až dosud před zahraniční konkurencí chrání pouze nedostatek orientace zahraničních firem z oboru na našem trhu a poměrně nízké ceny těchto prací v ČR ve srovnáním se zahraničním. Certifikace podle ISO však na druhé straně sebou nese další zvýšené náklady, což dále znevýhodňuje naše firmy v konkurenci s těmi podniky, které bojují o přežití ve výše uvedeném smyslu.Závěr:
Závěrem lze konstatovat, že zákon 22/97Sb představuje kvalitativní zvrat v chápání odpovědnosti za bezpečnost a spolehlivost výrobků. I přes některé nedostatky lze očekávat, že bude po několika dalších novelách pro aplikační sféru přínosem. To ovšem platí pouze za předpokladu, že dojde k celkovým změnám právního vědomí všech odpovědných lidí na všech úrovních řízení a k celkovému posunu vnímání práva, obchodní morálky a etiky směrem od současné, spíše orientální kultury směrem na západ. Jinými slovy, pro dobu, kdy se posuneme od současného stavu obcházení práva k jeho důslednému uplatňování.

Sdílejte článek

Další články v sekci Problematika požární ochrany