Některé chyby a omyly při projektování a aplikaci prostředků, zvyšujících požární odolnost stavebních konstrukcí
Publikováno dne 4. 11. 2009
Autor: Eduard Vašátko
Vyhláška MV ČR č.246/01Sb,“o stanovení podmínek požární bezpečnosti a výkonu státního požárního dozoru“ která platí od července minulého roku přináší některé nové prvky a pohledy na požární prevenci v oblasti stavebnictví. Na rozdíl od předchozích úprav rozšiřuje obsah pojmu „požárně bezpečnostní zařízení“ (dále PBZ), které definuje v § 1 odst. d) jako systémy, technická zařízení a výrobky pro stavby, podmiňující požární bezpečnost stavby nebo jiného zařízení a v § 2 řadí mezi tato PBZ v článku 4, odst. f) zařízení pro omezení šíření požáru a uvádí jejich nikoliv konečný výčet, např. požární klapky, požární dveře a uzávěry otvorů včetně jejich funkčního vybavení, systémy a prvky zajišťující zvýšení požární odolnosti stavebních konstrukcí nebo snížení hořlavosti stavebních hmot, vodní clony, požární přepážky a ucpávky. V § 6 tato vyhláška uvádí požadavky na montáž PBZ a v § 7 požadavky na jejich provoz, kontrolu, údržbu a opravy.
Protože tyto kontroly mají být prováděny u PBZ v souladu s čl. 4 nejméně 1 x za rok, nestanoví-li jiná dokumentace dobu kratší a to formou písemného protokolu, pod který se bude muset podepsat odpovědný pracovník a protože až dosud byly tyto protipožární úpravy a zejména passívní prvky pro ochranu nosných konstrukcí mimo okruh zájmu většiny provozovatelů stavebních objektů, rád bych v tomto článku upozornil na některé otázky s touto problematikou související.
Je třeba si uvědomit, že vyhláška 246/01Sb. je o požární prevenci. To znamená, že na rozdíl od stavebního řízení, které souvisí se schvalováním projektu a provádění stavby je tato vyhláška zaměřena na všechny stavby a jejich požární zabezpečení. Jinými slovy to znamená, že při kontrolách mají být hodnoceny veškeré protipožární úpravy a veškerá zařízení, která slouží k protipožární ochraně objektu zda jsou funkční a funkceschopná. To má samozřejmě zpětný dopad i na nově stavěné objekty, protože pokud mají až dosud hasiči poměrně omezenou pravomoc při kolaudačních řízeních, o to větší možnosti jim tato vyhláška poskytuje v rámci státního dozoru, kdy mohou vyžadovat veškerou potřebnou dokumentaci k jednotlivým použitým PBZ atd. Myslím, že si zatím jenom málokdo uvědomil, jaký dopad může tato vyhláška mít právě vzhledem k dnes již dlouhodobému používání protipožárních nátěrů, nástřiků a dalších úprav pro ochranu stavebních prvků. Pokud se při těchto kontrolách zjistí, že tato opatření nejsou – ať již z jakýchkoliv důvodů funkční – není mě jasné, co bude následovat. Pokud má mít podobná kontrola smysl, předpokládám, že má kontrolní orgán také právo nařídit potřebná opatření…. Docela se na to těším.
Raději se nebudu po této pěšině pouštět, nevím, až kam by mě zavedla. Nicméně si dovolím nabídnout několik poznatků ze své více než 30leté praxe z oblasti vývoje, aplikace a kontroly těchto protipožárních úprav na stavbách:
Největší chyby a omyly v oblasti požárního zabezpečení stavebních konstrukcí dodatečnými úpravami vznikají již při projektování. Těchto vad je nejvíce a mají logické příčiny. Zpracovává se např. dokumentace ke stavebnímu řízení, která je samozřejmě rámcová a vychází z určitých předpokladů a úvah investora a projektanta. Pokud si stavební úřad či jiný orgán nevyhradí předložení prováděcího projektu, prováděcí dokumentace se v řadě případů již vůbec nedělá, případně se zpracuje jenom částečně, ovšem v rozporu se schváleným projektem se pak provádějí změny, zaměňují se některé prvky nosných konstrukcí, namísto válcované oceli se použijí svařence – možností je celá řada. Pokud zpracovává projekt požární ochrany externí specialista a neprovádí autorský dozor, může se stavebník dožít zajímavého překvapení, protože způsob požární ochrany navržený v rámci stavebního řízení nemusí v závěru vůbec odpovídat konečnému řešení na stavbě.
Pokud projekt požární ochrany zpracovává specializovaný odborník, může dojít k jiným problémům. Stavební organizace totiž projektanta nutí k tomu, aby přesně vyspecifikoval konkrétní materiály. Je to pochopitelné, protože je třeba zahrnout náklady do rozpočtu. Jenže – žádný projektant neví předem, zda v době stavby bude jím navržený prostředek ještě na trhu, zda je z cenového hlediska nejvhodnější a zda je použitelný právě v době, kdy má být na stavbě aplikován. Je třeba si uvědomit, že všechny typy protipožárních nátěrů, nástřiků, obkladových desek a dalších konstrukcí patří mezi „stanovené“ výrobky podle zákona 22/97 Sb. v platném znění a jejich stavebně technická osvědčení a následně i jejich certifikáty mohou ztratit v době stavby platnost, protože jsou časově omezené. Mimo to záleží na období, ve kterém bude stavba realizována – vodou ředitelné prostředky nemohou být aplikovány v zimě, na otevřené stavbě, právě tak jako některé obklady či nástřiky, některé musí být aplikovány až po dokončení jiných stavebních prací atd. Z toho důvodu by měl požární projekt, resp. technická zpráva požární ochrany stanovit pouze požadavky ve smyslu normy a případná materiálová řešení pouze doporučit, nikoliv však závazně.
Tady bych chtěl upozornit zejména projektanty PO, že je zcela nezbytné, aby dobře znali i zkušební předpisy a normy a věděli, jak se jednotlivé konstrukce a materiály zkouší v praxi a jaká pro ně platí kriteria a jednotlivé mezní stavy. Pokud při kontrole, vyvolané investorem či územním orgánem HZS přímo na stavbě zjistím, že projektant předepisuje na ochranu např. OK použití konkrétního protipožárního nátěru za podmínek, které tento nátěr při nejlepší vůli splnit nemůže, je nejvyšší čas, aby dotyčný pán začal přemýšlet o pojištění za škody, způsobené při výkonu povolání.
Nejhorší ovšem je, když se k takovému požárnímu projektu přidá i snaha generálního dodavatele či subdodavatele stavební části o maximální úsporu nákladů a příslušný náčelník dojde k názoru, že si protipožární úpravy provede vlastními silami. Má přece také natěrače nebo fasádníky, aspoň budou mít práci. Jenže aplikace protipožárních úprav je specializovaný obor, který kromě umění natírat vyžaduje podrobnou znalost požárních norem a dalších předpisů a řadu let praxe. Odborná firma ví, že v projektu je navržen nátěrový systém, kterým nelze požadovanou požární odolnost dosáhnout a je povinna ze zákona (Obch. zákoník) na to objednatele včas upozornit. Ale natěrač to neví a pracuje podle projektu. Výsledkem je překvapení při kolaudaci, kdy se zjistí, že i přes nejpečlivější práci má konstrukce pouze R 30 namísto R 60. A opravit se to nedá. Teď si to promítněte do haly 2 – 3.000 m2, k tomu odložení kolaudace, protože jde o závadu bránící užívání stavby, patřičná penále dodavateli – a z potenciálního zisku několika desítek tisíc korun se může stát krach a likvidace podnikatelské firmy. To co říkám není vymyšleno, stalo se v letošním roce, ale obdobný případ znám i z let minulých.
Projektant PO by měl dobře znát i možnosti aplikace jednotlivých způsobů PBZ. Jestliže např. funkce protipožárních intumescentních (zpěňujících) nátěrů spočívá v tom, že při požáru změní objem, zuhelnatí a vytvoří silnou vrstvu uhlíkaté pěny, která po určitou dobu konstrukci, na které je nanesena tepelně izoluje, je zřejmé, že takto natřenou konstrukci nesmím dodatečně obkládat, protože nátěr nebude schopen vypěnit.
Je také zřejmé, že nátěry nemá smysl používat na konstrukce, kde jsou současně instalovány sprinklery či vodní clony. Nátěry totiž vesměs neodolávají vlhkosti a tak funkce systému skončí ještě dávno před požárem, např. při předepsaných funkčních zkouškách sprinklerů, nejpozději však v okamžiku, kdy voda ze sprinklerů při požáru umyje vznikající pěnu z konstrukce.
Projektant by měl podrobně znát všechny vlastnosti materiálů, které do stavby navrhuje a to nejenom z hlediska požárně technických vlastností, ale i s ohledem na jejich fyzikálně mechanické parametry a změny těchto vlastností vlivem stárnutí. Tak například aplikace protipožárních nástřiků na železobeton je sice hojně rozšířená a dokonce i průkazně odzkoušená z hlediska požární odolnosti, na druhé straně nikde není řečeno, na jakém betonu a jak dlouho bude nástřik funkční. Tady vidím další slabé místo zejména na stavbách, protože právě u nástřiků lze vady zanést do aplikace již v samém začátku. Adheze protipožárního nástřiku, zejména na vodorovných konstrukcích (stropech) je přímo závislá jednak na úpravě povrchu chráněného betonu (porózitě, obsahu vlhkosti, zbytku separačních prostředků), jednak na okolních vlivech při aplikaci a krátce po ní. Pokud jsou během aplikace či krátce po ní prováděny ve stavbě další práce, vyvozující chvění či vibrace stříkané plochy, v nadzemních podlažích objektu pojíždějí těžké mechanismy atd., existuje vysoká pravděpodobnost, že takový nástřik dříve či později samovolně opadá. Adhezní vrstva mezi nástřikem a podkladem na vodorovném stropě je totiž velmi tenká a voda z nástřiku postupně stéká dolů, k jeho povrchu, čímž zvyšuje jeho hmotnost spodních vrstev. Pokud v okamžiku, kdy není nástřik ještě dostatečně zatuhlý (což může trvat někdy i několik dnů) dojde k mechanickému působení, vibraci atd, ztrácí nástřik stabilitu a buď odpadne ihned, případně se místně od povrchu uvolní a odpadne později. Totéž se ovšem může stát, pokud byla betonáž prováděna přímo na stavbě a pro odformování bylo užito nafty či mastných separátorů. Nejhorší na tom je ovšem skutečnost, že k těmto jevům dochází postupně a k opadání pak může dojít zcela náhodně – třeba za několik měsíců či let. Potom se hledá vina u firmy, která nástřik provedla, chyba však nastala v důsledku špatné koordinace prací na stavbě a samozřejmě i v důsledku neznalosti parametrů materiálu jak u projektanta, tak u dodavatele.
Velký problém je průkaz funkce všech PBZ. Až dosud jsou všechny průkazné zkoušky požární odolnosti prováděny pouze na jednotlivých prvcích (sloupech, nosnících, stěnách, stropech), přímo vystavených požáru. Jenže zcela chybí zkoušky aplikačních sestav a skutečného řešení na stavbě. Je sice známa požární odolnost konkrétní požárně dělící stěny či podhledu, ale dosud nikdy nikdo neodzkoušel vliv takového podhledu na funkci protipožárního nátěru, umístěného nad podhledem. Na rozdíl od obkladu či silikátového nástřiku, který působí jako tepelná izolace v okamžiku, kdy byl dokončen, vytváří se tepelně izolační vrstva nátěru na konstrukci teprve v okamžiku, kdy dojde k požáru. Ovšem zkouška se provádí za podmínek, kdy na nátěr působí oheň bezprostředně, včetně jeho svítivé, oxidující složky, pojivo nátěru může rychle odhořet a zuhelnatět a jednotlivé komponenty na sebe mohou působit ihned. Ovšem podhled, vložený mezi plamen a nátěr růst teploty značně zpomalí a protože výška vrstvy izolační pěny je závislá na čase, kdy dojde k rozkladu nadouvadla může se stát, že systém nevypění vůbec nebo jen částečně. Nejde jen o podhledy a nátěry, podobných problémů existuje mnoho a proto je nutné (a vyžadují to dnes i platné normy), aby byly aplikace, které jednoznačně neodpovídají podmínkám při zkoušce (tzv. rozšířené aplikace) samostatně posouzeny dříve, než se na stavbě použijí. To je také další důvod, proč by měl projektant zkušební normy a postupy dobře znát.
Z těchto a podobných neznalostí vyplývá celá řada dalších chyb a omylů. Tak například čas od času narazím na aplikaci protipožárního nástřiku či nátěru na trapézovém plechu, sádrokartonu, hliníkových panelech a některých dalších pro mne těžko uvěřitelných materiálech. Je třeba si uvědomit, že zkoušky protipožárních nátěrů a nástřiků jsou prováděny vesměs při statickém zatížení na parametr R, tedy na kritickou mez deformace oceli při definovaném zatížení. Výsledná požární odolnost, uváděná v minutách definuje potom teplotu, kdy dojde ke zřícení zkoušené konstrukce, což obvykle nastává okolo 470oC.
Ovšem pro plošnou konstrukci podhledu, střechy či stěny z trapézového plechu je požadován obvykle parametr REI nebo EI, tedy celistvost a tepelně izolační schopnost. Jenže to nemá se zkouškou stability konstrukce nic společného, mimo to jde i o jiné teploty a zcela jinou funkci. Protože naše společnost prováděla celou řadu zkoušek nátěrů na ocelových deskách mohu na základě dosud existujících výsledků jednoznačně konstatovat, že k překročení mezních teplot dochází – zcela bez ohledu na tloušťku vrstvy protipožárního nátěru – prakticky ihned po vzniku požáru, nejpozději během 2 – 3. minuty od začátku zkoušky. Nátěry totiž reagují na působení teploty nejméně 180 – 250oC a tvorba tepelně izolační pěny trvá 5 i více minut. Ovšem mezní stav I je dán překročením teploty na odvrácené straně stěny či stropu o 140oC + teplota prostředí, tedy max. 160oC, tedy v době, kdy k rozkladu protipožárního nátěru ještě vůbec nemůže dojít. Viděl jsem řadu důmyslných výpočtů a expertíz, které dokazují, že za určitých okolností … praktické zkoušky jednoznačně potvrzují, že dodržet tento parametr prostě není bez ohledu na jakékoliv výpočty možné a mohu to doložit řadou zkušebních protokolů.
Nástřik na podobné prvky je rovněž problematický a to především s ohledem na rozdílnou tepelnou roztažnost nástřiku a chráněného prvku a jeho fyzikálně-mechanické vlastnosti. Vrstva nástřiku je totiž poměrně křehká a při vibraci či mechanickém namáhání opadává. Před několika lety jsem podobný případ viděl v severních Čechách, kde byl učiněn „odbornou“ firmou objevný projekt, totiž zvýšit požární odolnost obkladů OK, původně zhotovených z desek PYRAL (pro nepamětníky – šlo o dvě slepené azbestocementové desky EZALIT s Al plechem uvnitř) pomocí dodatečného nástřiku TERFIX. Vzdor tomu, že aplikace nebyla podložená žádnou předběžnou či dokonce průkaznou zkouškou, byly práce zahájeny ve značném velkém rozsahu velmi rychle, ještě rychleji však začal nástřik z obkladu opadávat a to ještě dříve, než stačila firma akci (cca 2.000 m2) dokončit a prodat. Důsledek – značné zpoždění rekonstrukce a následné vícenáklady v rozsahu několika milionů – pokud vím – tenkrát zaplatila za dodavatele pojišťovna.
Jiným problémem jsou požární uzávěry. Nepřetržitě vysvětluji každému, kdo je ochoten poslouchat, že žádným protipožárním nátěrem nelze zvýšit požární odolnost požárních dveří nebo vrat a nepřetržitě a znovu a znovu dostávám další stejné dotazy. Je ovšem nutno rozlišovat – o ocelových uzávěrech typu EI platí totéž, co jsem říkal o nátěrech na plechu. Uzávěry typu EW by bylo možno podobným způsobem řešit, ovšem pouze za předpokladu, že by byly splněny i všechny ostatní parametry, které příslušná norma (ČSN EN 1634-1) požaduje, to znamená teploty na obvodě, na zárubni atd., což je značně obtížné. Aplikaci by bylo nutno také doložit průkaznou zkouškou a obávám se, že by tato zkouška vedle jistě vítaného příjmu pro zkušebnu nepřinesla potenciálnímu výrobci mnoho užitku. Až dosud existuje pouze jediná aplikace tohoto typu – totiž protipožární úprava dveří a vrat systémem DEXAMIN DV/S, která ovšem byla skutečně průkazně odzkoušena v akreditované zkušebně ještě podle ČSN 73 0852 a jejíž certifikát i protokoly platí do poloviny roku 2004, kdy končí platnost všech zkoušek, prováděných podle dnes již zrušených zkušebních ČSN.
Řada chyb vzniká při aplikacích na stavbách přičiněním prováděcích organizací, i když často rovněž za spoluúčasti projektanta. Velmi závažná je např. problematika prostředí. Řada projektantů často zapomíná na to, že i když je konstrukce určena pro interiér a normální prostředí, poměrně dlouhou dobu do dokončení stavby bude vystavena povětrnostním vlivům a mechanickému namáhání. To je především problém protipožárních nátěrů. Občas přicházíme jako firma o zakázky, protože odmítneme aplikovat např. protipožární nátěr na odkrytou konstrukci s tím, že to je možné až po uzavření stavby. Za nějaký čas pak na téže stavbě vidím pilné natěrače, jak natírají, často i na mokrou konstrukci, tu a tam i v dešti a stavbyvedoucímu to nevadí. Jak a zda vůbec bude takový systém fungovat a zda časem neopadá si nedovoluji ani hádat, ovšem dokazujte to někomu, kdo honí termíny a jde mu jen o to, aby dostal papír… To je myslím jeden ze základních problémů dnešních staveb. Prakticky nikomu se nejedná v těchto případech o skutečnou funkci protipožárního systému – hořet přece nebude, jde jenom splnění „zbytečného“ předpisu. Problém je i v tom, že pravomoc hasičů je při kolaudačním řízení značně omezena a v podstatě – pokud stavební úřad nemluví stejnou řečí s hasičem – není dovolání. Snad jenom právě ten následný požární dozor – ale co potom s tím ? Nebylo by nakonec užitečnější, kdybychom místo požární prevence prodávali syrečky ?
Otázka dodržování technologických podmínek aplikace na stavbách – to je povídání samo o sobě na další článek. A zase jsme u nátěrů a nástřiků. V obou případech se jedná o systém, tj. základní nátěr, funkční vrstvu a krycí nátěr, přičemž pro přímou aplikaci je nutno dodržet stejné složení a stejný postup, jaký byl užit při výrobě zkušebního vzorku pro průkazné zkoušky. To znamená stejný základ, stejný krycí nátěr. Problém ovšem je, že velká většina ocelových konstrukcí přichází na stavbu již opatřená základním nátěrem a jenom někdy je známo, o jaký základ a na jaké bázi se jedná. Pokud ovšem není průkazně doloženo, že jde o stejný základ nebo alespoň o stejné složení základu, uvedené v platném certifikátu, neměl by být protipožární systém aplikován, protože může dojít k selhání. Prostě na konstrukci je nanášeno něco jiného než bylo zkoušeno a funkce se dokladuje certifikátem, který se týká jiného systému. Ani touto otázkou se nikdo nezdržuje a nátěry provádí každý, kdo udrží „v ruce štětku“.
Stejný problém bývá i u krycích nátěrů. Ten může snížit finální vlastnosti izolační pěny – zpomalí nebo znemožní vypěnění. Záleží také na celkové vydatnosti krycího nátěru – příliš slabá vrstva nezajistí potřebnou barevnost či parotěsnou zábranu, naopak příliš silná vrstva může opět znemožnit tvorbu pěny.
Nejde jen o nátěry. Při kontrolách často zjišťuji drobící se vrstvy podkorodovaných protipožárních nástřiků na OK na které byl nástřik proveden bez vhodné antikorozní úpravy, nástřiky popraskané ve vrstvách s mnoha drobnými trhlinkami, které tam byly zaneseny již přímo při aplikaci např. špatným rozmícháním nebo špatným dávkováním jednotlivých složek nástřikové směsi. Netěsné kabelové ucpávky, přes které je vidět, vadná těsnění dilatačních spár, zvláštní kapitolou je montáž rozebiratelných kabelových ucpávek z intumescentních sáčků atd. To všechno jsou certifikované výrobky, které jejich výrobci prodávají prakticky každému zájemci po formálním zaškolení. A každý si také myslí, že může po takovém zaškolení provádět kvalifikované práce v požární prevenci, přece nelze omezovat svobodný trh a podnikání. Zajímalo by mne, jestli by stejné zásady mohly platit např. pro montáž elektrických či plynových instalací, svařování a další podobné činnosti. Tam je každému jasné, že by to přímo ohrozilo bezpečnost a životy lidí. Pro požární prevenci to však neplatí. Ovšem proč je tedy nutno tyto výrobky za drahé peníze certifikovat, když je každému povoleno je špatnou aplikací znehodnotit ?
Samostatnou kapitolou je životnost a stárnutí. Každý materiál má svoji životnost a vlivem okolního prostředí a vzdušné vlhkosti může postupně ztrácet svoji funkci. Vlivy agresivity prostředí mohou být velmi různé a mohou se projevovat nejrůznějšími způsoby, ať již ztrátou adheze na podklad, ztrátou mechanické pevnosti a fyzikálně mechanických vlastností až po postupné zhoršování požárně technických parametrů. Na druhé straně stavební zákon ve svém § 47, odst. 1 říká, že pro stavbu se mohou používat pouze takové materiály a výrobky, které mají při běžné údržbě stejnou životnost, jako stavba sama.
Seriozní výrobci v zahraničí obvykle svůj výrobek – zejména pak protipožární nátěry sledují. Vždy po určité době se při uložení v přesně definovaném stálém prostředí spálí podle normy jedna nebo několik zkušebních desek a porovnává se s funkcí nové desky, čerstvě natřené. Dosud známé nejdelší hodnocení v tomto směru nepřesahuje 10 let, kdy tvorba pěny a požární odolnost poklesla cca o 10 -15 %. To ovšem již znamená pokles v řádu několika minut a tedy i příslušného stupně požární odolnosti.
Ale je vcelku lhostejné, zda má nátěr prokázanou životnost 10 nebo 15 let. V každém případě bude třeba nátěr po určité době obnovit. Ovšem jedná se o silnovrstvé nátěry, jejichž odstranění (a odstraněny musí být vždy až na ocel) je velmi obtížné. A je nutno vzít v úvahu okolnosti – objekt je už řadu let v užívání, v provozu – domnívá se snad někdo, že se budova vystěhuje a nátěry opískují a obnoví ? V lepším případě se dodatečně provede obklad (pokud to konstrukce a provoz unese), nejčastěji se na to tiše zapomene a pokud netlačí pojišťovna – jede se dál, s tím rozdílem, že objekt je požárně nechráněný.
Intumescentní nátěry až na vyjímky neodolávají vodě ani zvýšené vlhkosti. Za limitní lze považovat 80 % r.v.v., při déle trvající vlhkosti účinnost nátěrů rychle klesá, případně nátěr ztrácí adhezi k podkladu a uvolňuje se od konstrukce.
Protipožární nátěry nemají antikorozní účinky. Pokud je použit kvalitní antikorozní základ, musí být předem vyzkoušen v systému i zkouškou požární odolnosti z hlediska kompatibility. Ovšem v okamžiku, kdy se vlastnosti antikorozního základu skutečně uplatní v praxi, intumescentní nátěr již zcela jistě funkční nebude, protože tyto nátěry neodolávají agresívním vlivům. Jedná se vesměs o vysokosušinové systémy s obsahem plniv často 65 – 70 %.
Jsou i další vady. Zadní strany sloupů, sousedící s obvodovými stěnami nebo nosníky, které přiléhají v trapézovým plechům, tvořícím ztracené bednění železobetonových stropů – ještě nikdy jsem nenašel v těchto místech řádně provedený nátěr. To ovšem znamená, že celá konstrukce nebude plnit požadavky projektu, protože tepelné mosty na nosníku pod vlnou činí ve většině případů až 40 % nechráněné plochy horní pásnice a požární odolnost takového prvku klesne nejméně o polovinu.
O vadách a chybách u aplikací PBZ by bylo možno hovořit ještě dlouho, nicméně na závěr alespoň stručnou informaci o tom, čemu je třeba věnovat při aplikacích protipožárních systémů zvýšenou pozornost:
Nejčastější závady v protipožární ochraně stavebních konstrukcí
| Konstrukce: | Aplikace: | Závady: |
| Ochrana ocelových konstrukcí: |
Nátěry: |
|
| Nástřiky: |
|
|
| Obklady: |
|
|
| Ochrana dřevěných konstrukcí: |
Nátěry: |
|
| Obklady: |
|
|
| Ochrana stropních konstrukcí: |
Nástřiky: |
|
| Podhledy + obklady: |
|
|
| Protipožární příčky a stěny: |
|
|
| Ochrana VZT: |
Vláknité izolace: |
|
| Obklady: |
|
|
| Ošetření kabelových tras: |
Nátěry: |
|
| Obklady – žlaby: |
|
|
| Prostupy kabelů a instalací: |
|
|
| Dilatační spáry: |
|
Dokumentace:
- Věcné vady v prohlášení o shodě (předmětná aplikace v něm není uvedena,případně se odvolává na neplatné či neexistující normy a předpisy)
- Stanovený výrobek není certifikován podle zákona 22/97Sb a Vl. nař. 178/97Sb v platném znění
- Doklady o požární odolnosti bývají zaměňovány za doklady o hořlavosti použitého materiálu
U vyhrazených výrobků nebo tam, kde to výrobce požaduje, nemá montážní organizace platnou autorizaci výrobce.
Sdílejte článek
Další články v sekci Problematika požární ochrany
- Protipožární nástřiky a omítky
- Vady a problémy aplikace protipožárních nástřiků
- Problematika desek a deskových konstrukcí v protipožární ochraně staveb
- Požární problematika dřevěných konstrukcí
- Kabelové rozvody a instalace v požárně dělících konstrukcích
- Skúška požiarnej odolnosti podľa uhľovodíkovej teplotnej krivky
- Některé chyby a omyly při projektování a aplikaci prostředků, zvyšujících požární odolnost stavebních konstrukcí
- Požární uzávěry a jejich hodnocení podle ČSN EN 1634-1
- Problematika požární ochrany nosných i nenosných ocelových konstrukcí ve stavebnictví
- Příspěvek k požární odolnosti dílců Spiroll