Kde nás najdete? Zakázkové oddělení: 499 320 459, technická kancelář: 608 075 005, 281 017 369
Kde chybí prevence,
hasiči nepomohou!
34
LET

Některé chyby a omyly při aplikaci materiálů v požární ochraně (2.)

Publikováno dne 4. 11. 2002

Autor: Eduard Vašátko

Některé chyby a omyly při aplikaci materiálů v požární ochraně (1.)

Zde je třeba upozornit ještě na další důležitou okolnost – v době, kdy je zpracováván projekt, ještě obvykle neexistuje časový harmonogram stavby. Pokud projektant předem určí typ nátěru či nástřiku, může se stát, že v daném ročním období nebude možno požadovaný systém vůbec aplikovat. To ovšem řadě dodavatelů vůbec nevadí a při známé „soběstačnosti” zejména některých malých stavebních organizací se pak natírá „podle projektu” např. vodou ředitelný BARRIER při teplotách kolem bodu mrazu nebo dokonce za deště. Jak dlouho takový nátěr na konstrukci vydrží a do jaké míry bude funkční se pak čas od času stává předmětem znaleckých posudků, kterými vhodně doplňuji své příjmy a kterými zvyšuji náklady nešťastného investora.

Závěrem k chybám a problematice požárních nátěrů (záměrně již nemluvím o životnosti a dalších otázkách, podrobně diskutovaných již dříve) bych chtěl pouze učinit několik připomínek, vyplývajících ze znění AKTUAL bulletinů v posledním vydání ( viz např. Bulletin č. 9/II. vydání – vodorovné konstrukce – Poznámky k tab. 2A, 2B a 2C): V poznámce č. 2 v 1. odstavci je uvedeno, že tloušťka nátěru nebo nástřiku, uvedená v tabulce je nejmenší tloušťka, v kterémkoliv místě konstrukce. Jako již v minulém roce, rád bych na tomto místě uvedl, že veškeré zkoušky nátěrů a nástřiků, jichž jsem se mohl zúčastnit z pověření výrobce či dodavatele nebo jako autor, (PITTURA IE 20, PITTURA LA 60, BARRIER A.A., BARRIER 95, DEXAMIN Optimal, DEXAMIN Speciál, TERFIX, TAHIZOL) byly prováděny vždy na vzorcích, kde tloušťka nátěrů byla vypočtena jako průměrná hodnota ze 20 měření, přičemž se jednalo o plnou tloušťku naměřené vrstvy. Pokud byl tedy vzorek zkoušen včetně základního a krycího nátěru, byla do této tloušťky zahrnuta většinou i tloušťka těchto nátěrů. Totéž platí i o stříkaných omítkách, kde by zjišťování minimální a maximální tloušťky nástřiku bylo při nerovném povrchu zvlášť obtížné.

Plně lze souhlasit s tím, že nástřik či nátěr musí provádět firmy, které mají osvědčení na provádění nástřiků nebo nátěrů od výrobce. Musím konstatovat, že pouze v případech, které jsem jako znalec hodnotil za poslední rok, lze špatnou aplikací nástřiků či nátěrů doložit přímé škody ve výši cca 8 milionů Kč. Tyto práce vesměs prováděly firmy bez jakéhokoliv oprávnění, znalostí či zkoušek, zato však všechny hrdě vystavily Osvědčení o jakosti a kvalitě.

Další poznámce v tomtéž bulletinu o povinném osvědčování životnosti nátěru, který má dodavatel mít, sice rozumím, ale nevím, kdo by takové osvědčení měl vystavit a na základě jakých zkoušek. Podobná zkušební metodika dosud nebyla vypracována.

Problémy svislých a vodorovných požárně dělicích konstrukcí

Zvláště rozšířenou chybou jsou záměny sádrokartonu v požárně dělicích konstrukcích. K této záměně může docházet dvěma způsoby. Buď opomenutím ze strany projektanta specifikovat příslušný sádrokarton (přičemž je nutno uvést i výrobce a pokud možno i katalogové číslo konstrukce), případně záměrnou záměnou desek ze strany dodavatele, kdy je použit levnější typ GKB namísto protipožárního typu GKF. Při kolaudacích se tyto záměny obvykle obtížně zjišťují, protože vnitřní strana desek je nepřístupná a vnější strana je již povrchově upravená.

Obdobným problémem jsou změny konstrukčního uspořádání požárně dělicích konstrukcí v detailech. Většina dodavatelů desek dbá na to, aby odběratele podrobně seznámila se způsobem montáže a zejména tam, kde je na konstrukčních detailech závislá požární odolnost, poskytuje svým zákazníkům podrobný technologický předpis. Bohužel, velmi často dochází u montážních organizací ke zjednodušování konstrukce, způsobu upevnění a kotvení a ke změnám a úpravám, které vesměs směřují ke zproduktivnění a racionalizaci práce. Tyto firmy si však neuvědomují, že těmito změnami se v podstatě ruší platnost zkušebních protokolů z hlediska požární odolnosti a konstrukce je tedy požárně neověřena. Klasickým příkladem je např. změna vzdálenosti kotvících prvků (vrutů, spon) mezi sebou nebo od okraje, změny v umístění přesahů desek, změny v dotěsňování konstrukce u zdí a stropu, záměna hmotnosti nebo typu minerální vlny uvnitř montovaných sádrokartonových přepážek případně způsob jejího upenění v konstrukci atd.

Obdobné vady a chyby lze často nalézt u podhledů a stropů. Klasickou chybou zejména u kazetových zavěšených podhledů THERMATEX a podobných systémů je nepoužívání zajišťovacích elementů na vnitřní straně kazet proti vypadnutí. Je třeba si uvědomit, že vlivem změn tlakových poměrů při požáru dochází ke vztlaku, který lehké kazety z minerální vlny, nejsou-li zajištěny, během několika minut z kovové konstrukce vyhodí. Vzhledem k tomu by měla být každá kazeta v konstrukci pevně zajištěna tak, aby se nedala zespodu nadzvednout. V opačném případě je požární odolnost takto provedeného podhledu velmi sporná.

Právě tak se často vyskytují v těchto podhledech požárně neošetřená světla. Je třeba upozornit, že i v případě, že požární zkouška zapuštěných světel existuje, vztahuje se vždy pouze na určitý, konkrétní typ osvětlovacích těles, která byla v této konstrukci průkazně odskoušena a která nelze libovolně zaměňovat. Požární odolnost podhledů s osvětlovacími tělesy bez ověřené ochrany je samozřejmě nulová, bez ohledu na atest PAVUS na podhled jako takový.

Velmi závažným nedostatkem je u všech typů zavěšených podhledů a stropů nedodržování předepsané vzduchové mezery mezi vnitřní stranou podhledu a stropem či nosným prvkem. Vzduchová mezera je velmi důležitým faktorem, který spolupůsobí na požární odolnost chráněné konstrukce a jakákoliv změna vzdálenosti zcela mění výslednou požární odolnost podhledu. Totéž platí o dotěsnění podhledů ke stěnám, kde nesmí zůstat volné spáry. I v tomto případě je nutné přesně dodržet montážní postupy výrobce, které byly aplikovány při zkouškách.

Samozřejmě je u těchto aplikací nutno respektovat i materiál nosníků, na kterých byl podhled zkoušen. Objevují se dotazy, zda je možno chránit např. zavěšeným podhledem THERMATEX dřevěné vazníky stropů. Možné to je, ovšem požární odolnost je odlišná od požární odolnosti ocelových prvků. Konkrétně pro tento případ byl nejprve proveden teoretický výpočet, který byl později, zcela nezávisle potvrzen i průkaznou zkouškou v PAVUS.

Kabely a kabelové rozvody, přepážky a prostupy

Jeden z častých dotazů je na požární odolnost kabelového vedení. Tento pojem je zcela zavádějící, protože požární odolnost kabelů jako pojem, vyjádřený v čase, neexistuje. Lze definovat funkceschopnost kabelu podle IEC 331 a obdobných předpisů, který je definován v čase a který označuje dobu, po kterou je kabel schopen plnit svoji funkci při požáru. Původní zkouška hodnotila pouze odolnost proti ohni do zkratu, v posledních letech zavedené testy kombinují toto hodnocení s mechanickým namáháním a některé i se zkrápěním vodou.

Dalším kriteriem pro hodnocení kabelů může být hořlavost izolace, která může být hodnocena podle ČSN 73 0862, ale i podle řady elektrikářských norem, přičemž je třeba konstatovat, že pro účely stavebního projektu nemají elektro normy žádný význam. Podstatné jsou testy na šíření plamene po izolaci podle metodiky IEC 332-3, která byla u nás uznána HZS jako standardní postup pro zkoušení a hodnocení kabelů i nátěrů na snížení hořlavosti izolací.

S pojmem požární odolnost se lze naopak setkat buď u kabelových ucpávek a přepážek, kde je postupováno podle ČSN 73 0851 a zkušebního předpisu ZP-4/92, případně u podélného oddělení kabelových tras, přičemž konstrukce jsou posuzovány obecně podle DIN 4102, část 12, protože v ČR obdobný předpis dosud chybí. Zde je třeba poznamenat, že se u těchto zkoušek rozlišuje odolnost proti působení vnějšího nebo vnitřního ohně, přičemž ke ztrátě funkce kabelového rozvodu může dojít již přibližně v rozmezí teplot 150 až 160oC, což je teplota, kdy ještě kabely uvnitř ochranného žlabu nehoří.

Jedním z častých dotazů je otázka, jak dalece je účinná ochrana kabelového rozvodu protipožárními nátěry, případně jakým nátěrem a v jakých případech. Další dotazy směřují k tomu, zda protipožární nátěr na izolace může nahradit dílčí přepážky nebo předěly. K tomu mohu říci pouze svůj názor, který je ovšem podložen více než 30-ti letou praxí v tomto oboru a řadou zkoušek podle nejrůznějších norem. Osobně se domnívám, že protipožární nátěry na kabelové izolace, bez ohledu na typ, právě tak, jako kabelové předěly, mají specifický význam a jejich aplikace musí být volena případ od případu. Je třeba si uvědomit, že měkčené PVC, které tvoří v současné době stále ještě 95 % všech užívaných kabelových izolací, je sice za normální teploty samozhášivé, s rostoucí teplotou však jeho hořlavost rychle vzrůstá. Již při 60oC se z jeho povrchu začínají uvolňovat páry změkčovadel, které jsou značně hořlavé a při teplotách nad 100oC jsou tyto izolace schopny šířit oheň již velmi rychle. Mimo to jde o termoplast, což má za následek, že může při teplotách nad bodem plastifikace odkapávat a šířit oheň i na spodní části vedení.

Z těchto vlastností je třeba vyvozovat i způsob protipožární ochrany kabelového rozvodu. Veškeré dílčí přepážky a předěly, jakož i místní nátěry (např. při křížení rozvodů, v odbočkách), mají význam jenom tehdy, pokud teplota v daném prostoru nemůže při požáru přesáhnout cca 160 – 180oC. To je totiž teplota, kdy se již změkčovadla z izolace začínají částečně rozkládat a jsou – li zapálena, velmi rychle hoří. Pokud tedy vznikne oheň v uzavřeném, větraném kanále a má dostatek kyslíku, lze očekávat, že se bude velmi rychle šířit i přes místní předěly a dílčí přepážky, protože hořící plyny tuto zábranu prostě obejdou. Samozřejmě, izolace musí být v celém prostoru již dostatečně plastifikovaná.

Vzhledem k tomu se domnívám, že při aplikaci protipožárních nátěrů musí být chráněny vždy delší úseky kabelového vedení, nejlépe (pokud je to možné) celý úsek mezi dvěma dílčími přepážkami, pokud to není možné, alespoň úseky v délce nejméně 5 – 10 m. Současná praxe, kdy se předěly nebo nátěry aplikují v délce 2 m je zejména pro řady kabelových lávek či kabelů nad sebou zcela nevyhovující, protože hořící plyny na spodních lávkách tuto vzdálenost i při minimálním proudění vzduchu přeskočí. Z hlediska použitého typu dávám přednost nátěrům sintrujícím, zábranovým, jakým je např. FLAMMASTIK, DEXAFLAMM, FLAMRO, DICO, před nátěry intumescentními a to ze dvou důvodů. Sintrující nátěr má i po vypálení určitou pevnost a částečně omezuje roztékání hořící izolace do okolí. Mimo to musí být tyto nátěry stříkány ve vrstvách o tloušťce 3 mm, což zaručuje, že na všech místech kabelu alespoň určitá minimální tloušťka nátěru bude. U tenkovrstvých nátěrů na intumescentní bázi jsou zejména v obtížně přístupných místech tloušťky těchto nátěrů již téměř nefunkční.

Zcela nesmyslný je nátěr jednoho nebo několika kabelů na lávce nebo ve svazku, případně 1 lávky mezi ostatními na krakorcích. Zkoušky, realizované v rámci státního výzkumného úkolu Bezpečnost jaderných elektráren v r.1992 ve zkušební štole SZ 210 VVÚU v Radvanicích zcela jednoznačně prokázaly, že bez ohledu na typ protipožárního nátěru takto chráněné kabely beze zbytku vyhoří. Je tedy nutno v případě použití nátěrů chránit všechny kabely na lávkách a ve svazcích a to v celém profilu kabelového kanálu či tunelu.

Kabelové ucpávky a těsnění musí být řešeny podle použité konstrukce kabelových přepážek. Ucpávky, hodnocené podle ZP 4/92 jsou testovány vždy pro určitou tloušťku stěny, která musí být dodržena. Častou chybou bývá např. montáž svislé ucpávky (např. na bázi PTV), která musí mít minimální tloušťku 180 mm, do přepážek o podstatně slabší tloušťce. Taková konstrukce bude vadná bez ohledu na to, že i přepážka splní požární odolnost, protože ucpávka není dostatečně podepřena a při pohybu kabelů by mohla z otvoru prostě vypadnout.

Právě tak je třeba respektovat maximální povolený rozměr ucpávky, protože pouze ve zkoušených rozměrech lze na základě zkoušky garantovat, že bude ucpávka stabilní. V případě, že je těsněný otvor větší, je třeba jej vhodně rozdělit nosnou konstrukcí přímo v přepážce.

Závěrem k této problematice je třeba upozornit na jeden ze základních problémů kvality těsnění a všech ucpávek ve většině průmyslových rozvodů. Ucpávky a těsnění musí mimo rámec jakékoliv diskuse provádět výhradně zaškolená a plně kvalifikovaná firma, jinak jsou tyto ucpávky zbytečné. Je třeba si uvědomit, že v tomto případě zní platný protokol zkušebny na ucpávku, tedy prostorově uspořádanou sestavu a nikoliv na její jednotlivé prvky. Neznalost technologie výroby daného typu ucpávky může znamenat ztrátu její funkce. Toto stanovisko uznávají všichni výrobci těsnicích systémů na našem trhu. Problém ovšem vzniká v okamžiku, kdy po kolaudaci objektu dochází během provozu k výměnám či doplňování kabelů a ucpávky se v důsledku toho poruší. Viděl jsem již desítky a stovky ucpávek v průmyslových podnicích a nejméně 60 % z nich by při požáru neobstálo ani čtvrt hodiny. Přitom těsnění kabelů v požárně dělících konstrukcích je s ohledem na šíření plamene, ale i kouře a toxických plynů zvlášť důležité.

Stejně jako zahraniční dodavatelé těchto systémů proto považuji za vhodné, aby byly po dokončení jednotlivé ucpávky nebo skupiny ucpávek (např.v kabelových kanálech) předávány protokolárně s tím, že v protokolu by mělo být výslovně uvedeno, že při jakémkoliv zásahu do ucpávky musí být prostup znovu odborně utěsněn. Těsnění by měla provádět osoba znalá a z toho důvodu již naše firma např. několik let školí montážní pracovníky elektroúdržby velkých organizací, aby si sami uměli ucpávky opravit. Zvláště kritické je to u intumescentních sáčků a vložek, protože je řada podniků nakupovala v minulosti ve velkém a tyto ucpávky jsou dnes po mnohonásobné demontáži v dezolátním stavu a již zcela nefunkční.

Sdílejte článek

Další články v sekci Problematika požární ochrany