Ing. Vladimír Reichel, DrSc.

Publikováno dne 22. 10. 2014

Vladimír se rozhodl odejít. Na chatu na Kamýk, věnovat se vnoučatům a koupit si pejska. Konec konců má na to nárok – jenom málokdo poznamenal vývoj našeho oboru tolik, jako právě on.

Když jsem se to teď naposledy dozvěděl, nějak jsem tomu nechtěl věřit, protože to mně říkal už několikrát, a vždycky si to rozmyslel. Ovšem teď to bylo vážné, protože po 40 letech poprvé spadnul z kola a odřel si nohu, navíc dostal žihadlo od kolem letící vosy – prostě, to jsou znamení, na která je nutno reagovat.

Takže jsme se domluvili – byl to vlastně nápad Vaška Kratochvíla, ale ujalo se to – a tady je takový soubor vzpomínek na spolupráci a zážitky, které si pamatujeme. Samozřejmě, bude to i tak trochu o nás, ale s tím se nedá nic dělat. Byli bychom neradi, aby člověk jako on jen tak v tichosti odešel z oboru do penze a neštěknul po něm za čas ani pes.

První problém, na který jsem narazil, byly zkušební normy. V té době platila ČSN 73 0853, která byla založena na hmotnostním úbytku zkoušeného materiálu, a to mně nahrávalo. Takže jsem nastudoval retardéry, aditiva do polyesterů, a v boudě na dvoře v Horních Počernicích otravoval vzduch, laborantky i sebe jedovatými exhaláty. A potom jsem již musel do zkušebny, která to zkoušela na profesionální úrovni, a ta byla ve VÚPSu ve Veselí nad Lužnicí. V této zkušebně jsem pak „uvázl“ prakticky dodnes, i když je to dnes již akreditovaná zkušební laboratoř a patří pod PAVUS, jak se dnes část později rozpadlého VÚPSu jmenuje. No a tam, a také na pražském pracovišti jsem – v průběhu dalších let Vladimíra poznal.

Nejprve jako vzdálenou autoritu – náměstka ředitele a tvůrce tehdy vznikajících projektových požárních norem, na kterého se vždycky, když mně v něčem nechtěl vyhovět, odvolával ve Veselí tehdejší, pro mne zvlášť nepříjemný vedoucí ing. Suchan. Později jsem Vladimírův podpis vídával pod různými posudky na má, z dnešního hlediska často naivní autorská osvědčení a zlepšovací návrhy, které musel v rámci tehdejšího řízení posuzovat on a jeho pravá ruka ing. Karpaš, což ho občas, jak mi později Honza řekl, hodně rozčilovalo. Kromě toho se živě pamatuji, jak na něho a jeho normy (tehdy ještě s modrým pruhem) svorně nadávali hasiči a projektanti z tehdejšího Metroprojektu. Že se z „hasičiny“ dělá věda! Nicméně, jako člověk, naučený ctít autority, jsem bral ing. Reichela jako svrchovanou autoritu v oboru, i když jsem ho v tu dobu vlastně živého ani neviděl.

No a potom, při jedné zkoušce ve Veselí n. L. ke mně přišel nějaký člověk, podával mi ruku a řekl: „My se ještě neznáme, já jsem nějaký Reichel a můžeme si tykat.“  Měl jsem tehdy takový pocit, jako kdyby sv. Václav slezl na Václaváku z koně a říkal něco podobného. Už nevím, co jsem tenkrát zakoktal, ale od té doby, tedy někdy od začátku 80. let se datuje moje známost s ing. Reichelem. Takže vlastně už nějakých 40 let. Časem se naše známost, zejména po tom, co se „udělal pro sebe“ a založil REPO – Expertizní středisko požární bezpečnosti staveb, a já se přestěhoval do kanceláře ve stejném objektu bývalého VÚPSu v pražské Hostivaři ještě prohloubila, a myslím, že mohu mluvit o přátelství.

Ovšem jeden z mála, který všechny obtíže překonal a ani slovem se nezmínil o nějakém nepohodlí, byl právě ing. Reichel, DrSc. Přesto na nás nezanevřel a rád bych připomněl, že od té doby, tj. od roku 1990 až do roku 2012 nám zůstal věrný, a přednášel na každé naší konferenci, ať byla kdekoliv. Jak jsem to nedávno počítal, bylo těch konferencí či seminářů celkem 26, protože některé se musely opakovat v jednom roce 2x. Bylo to nutné, protože počet zájemců postupně narůstal, a všichni se prostě nevešli.

„Hned až přijedete, tak odpoledne se jen tak cvičně projedeme, abyste znali terén…“ Povídal ten pán, a já mu věřil, jako jsem věřil jeho normám. Cvičně – tak jsem si říkal, nějakých 5 – 10 kilometrů, to se dá zvládnout. Jo houby – on měl představu 35 kilometrů hned to odpoledne, a tahal nás po lesích a nejrůznějších stezkách, jezdili jsme sice okolo památek, ale on ani neslezl z kola. Třetí den jsme to vzdali, když moje žena z toho kola spadla a už dál nemohla, zatímco on a jeho „girls“ těch 40 – 50 km po okolí poctivě najezdili každý další den. Čest jejich úsilí. Ale na ty památky jsme ho vytáhli zase my a ani se moc nebránil.

No milý Vladimíre, přeji Ti ještě mnoho kilometrů, najetých v Srní a všude po republice, v Itálii, kam si bereš kolo s sebou, na Kypru, kde si kolo půjčuješ a na své chatě na Kamýku, kde lezeš ve svých 84 letech po stromech, trháš jablka a divíš se, když přitom dostaneš žihadlo. To víš, vosy jsou potvory… A nejenom vosy.

Udělal jsi toho za těch 45 let, co jsi v oboru, opravdu hodně a když se ohlédneš, máš být na co hrdý. V podstatě jsi vybudoval projektové normy v oblasti požární bezpečnosti a vytvořil jsi dílo, které nemá dodnes žádný stát v Evropě. Osobně si myslím, že práce na normách v takové šíři, jako jsi udělal Ty je bez nadsázky neuvěřitelná, protože při novelizaci každé z nich musíš znát i všechny ty, které navazují, a dbát na jejich vzájemný soulad. To klade samozřejmě obrovské nároky na paměť, a je proto rozumné, že odcházíš právě včas trhat ta jablka a rekordy v naježděných kilometrech. Ovšem, jak se tak dívám okolo, bojím se, že Tě už jenom obtížně někdo nahradí, a většina Tvých norem bude postupně nahrazena různými směrnicemi a nařízeními Bruselu, a to – podle mého soudu – ke škodě projektantů, kteří budou muset začít při projektování myslet, a nespoléhat na programy, které za ně různá ta PBŘ právě podle Tvých norem zatím dělají.                          

Eda Vašátko (zatím šéfredaktor)

A jeho spolupracovníci:

Vladimíra znám od roku 1963, tedy déle než 50 let, resp. dvě třetiny lidského života. Z toho 25 let jsem s ním dennodenně pracovala. Troufám si tedy říci, že jsem za tu dobu velice dobře poznala jeho dobré (i horší) stránky.

Pro lidi i pro stavební konstrukce je z výše uvedeného hlediska nejnepříznivější okamžik, ve kterém dojde k požáru, tedy k enormnímu nárůstu teplot ve stavbě. Ing. Reichel se tohoto problému chopil, definoval ho, snažil se najít cesty, jak jeho nepříznivé účinky omezit, a najít reálné cesty, jak požárům ve stavbách předcházet. Vytvořil u nás vlastně novou vědní disciplínu – požární bezpečnost staveb, která byla do té doby převážně řešena pouze na základě empirických zkušeností. Výsledky jeho práce zde nemíním komentovat ani hodnotit, protože jsou všeobecně známy.

Chtěla bych ale připomenout, že Vladimír vždycky byl, a jak ho znám ještě dosud je pracovitý, cílevědomý a erudovaný, současně však byl, a je člověkem se všemi ostatními, kladnými i zápornými vlastnostmi, tak, jako každý z nás. Vladimír je veselý, společenský a má rád život, zažila jsem s ním však i jeho obavy, např. když mě poprosil, abych ho doprovodila na obhajobu jeho kandidátské práce. Při obhajobě doktorátu byl již mnohem jistější. Zažila jsem s ním i jeho radosti např. při narození syna, ale i smutku, když nás opouštěli naši nejbližší. V podstatě jsme se znali tak, že nám stačilo se na sebe jen podívat, a věděli jsme, co si kdo z nás myslí.

Že se Vladimír rozhodl odejít z aktivní pracovní činnosti (netroufnu si říci, odejít do penze) mu přeju, protože si zaslouží mít konečně více času pro sebe, pro své okolí a také na lenošení, pokud vůbec ví, co to je. Hlavně mu ale přeju, aby byl zdráv, stále fit, měl dobrou náladu a neztratil smysl pro humor.

Ivana Karlovská

Do Výzkumného ústavu pozemních staveb v Praze jsem nastoupil v květnu 1972 do oddělení Požární bezpečnosti staveb, kterému šéfoval Vladimír Reichel. O něm a jeho práci jsem tehdy moc nevěděl, ale přitahoval mě v tu dobu nový vědní „hasičský“ obor, na jehož zrodu v tehdejším Československu se podílel právě on.

Náš pracovní rytmus měl sice nádech výzkumného charakteru, ale pracovní režim byl trochu tvrdší. Vzpomínám, jak v 7.00 hodin vždy ráno oběhl náš šéf celé oddělení, a v průběhu dne ještě nejméně jednou. Mrkl mi přes hlavu do papírů, a nechal se slyšet: „Moc jsi toho neudělal, musíš trochu přidat…“ Dalším jeho známým rčením byla věta: „Z h..na bič neupleteš, když upleteš, nezapráskáš, a když zapráskáš, tak sebe.“ Dalším takovým názorem, se kterým se netajil, byla otázka manuální zručnosti: „Každý výzkumník si musí občas vzít montérky a ve zkušebně připravit a zkontrolovat zkušební vzorky.“ Mohu říci, že v tomto směru jsme se snažili, a všichni jsme proto měli v kanceláři komplet pracovní oblečení, včetně bot a přilby. Je fakt – a to mně Vladimír naučil hned od začátku – že když si člověk zkušební vzorek „osahá“ vlastníma rukama, dostane jasnější představu o tom, co vlastně zkouší a jak se to asi může chovat. A když to nevyjde – může se zlobit hlavně na sebe.

Šéf se sice vyznačoval pracovitostí a veselostí, ale někdy dovedl člověka pěkně nadzvednout. Pamatuji se, jak mě jednou „vytočil“ takovým způsobem, že jsem při odchodu z jeho kanceláře hodně práskl dveřmi. A za nimi se ozvalo hlasité „Na shledanou“. A druhý den jsme byli opět kamarádi, život běžel dál. Tehdy se začaly rodit nové normy – ČSN 73 0802 a ČSN 73 0804, které se postupně aktualizovaly, průběžně aktualizují a stále platí.

Na rozdíl od dnešní uspěchané doby bylo tehdy na všechno více času. Vzpomínám, jak alespoň 1 x nebo spíše 2 x ročně zasedala normalizační komise, a to obvykle 5 pracovních dnů! Četl se článek po článku, dohadovaly se a připomínkovaly se podrobnosti. Účelem těchto pracovních zasedání bylo především formulovat a vyjasnit všechny články tak, aby jejich znění bylo jednoznačné a neumožňovaly dvojí výklad. Důležité vždy bylo, aby jim bylo rozuměno, a nemusely být často měněny, jako se děje dnes u mnoha evropských norem.  Vladimír Reichel vytvořil základní koncepci, zakotvenou v kodexu ČSN – Požární bezpečnost staveb – přičemž základní normy postavil se svými spolupracovníky, k nimž se neskromně hlásím i já, na výpočtech požárního rizika v oblasti termodynamiky. Veřejností to bylo tehdy přijato rozpačitě – bylo to něco nového, a musely se provádět výpočty, a na to nebyli projektanti ani hasiči příliš připraveni. Výpočetní technika byla v plenkách, výpočty se prováděly na velkých počítačích, kterých bylo málo, a ke kterým byl přístup značně omezený, a někdy jen v nočních hodinách – tohle všechno jsou věci, které ti mladší už vůbec nechápou a nepamatují. Současný svět Eurokódů a jiných výpočetních metod je založen na práci s hotovými programy, což občas vede k určitému rozčarování a nedorozumění, protože se něco do programu zadá, a neví se, co vlastně vyšlo – je to dobré (reálné) nebo špatné?

Za těch 42 let, co pracujeme vedle sebe i spolu by se toho dalo napsat mnoho, ale dovolil jsem si alespoň pár vzpomínek, snad mi to odpustí.

 A co k tomu ještě dodat závěrem?

 Přeju Ti Vladimíre hlavně pevné zdraví, pevné nervy a nepřeháněj to s tím kolem, ať zase nespadneš.

Honza Karpaš

[1] V sudé dny byl šéfem on a v liché dny jsem šéfoval já, tak nějak jsme si ty kompetence rozdělili.

I pro mne je Vladimír Reichel významnou osobností, která se zapsala do dějin požární bezpečnosti staveb nesmazatelným písmem. V jeho osobě spatřuji hlavního tvůrce celého Kodexu technických norem řady 73 08 xx. Je skutečností, že svou prací významně přispěl k vytvoření koncepce řešení požární bezpečnosti staveb v České republice.Svoji první technickou normu na zkoušení požární odolnosti konstrukcí napsal již v roce 1967, a hned na to začal připravovat další normu se základními prvky požární bezpečnosti staveb, jako je např. členění budov do požárních úseků, požární riziko, různé druhy únikových cest a odstupové vzdálenosti (budoucí norma 73 0802).

V roce 1971 se zasloužil o ustavení normalizační komise č. 27 požární bezpečnost staveb. V rámci této komise připravil a realizoval celý systém technických norem projektových, zkušebních a hodnotových. Byl u vzniku zkušebny pro požární odolnost a hořlavost ve Veselí nad Lužnicí. A za velmi významný praktický dopad jeho práce považuji také to, že v 70. letech obhájil a prosadil, tehdy ještě v Československu, celorepublikové plošné osazení požárních dveří u jednotlivých bytů v typové panelové výstavbě.

Silně na mně zapůsobily jeho práce, publikované v rámci edice České státní pojišťovny Zabraňujeme škodám od č. 11, vydané v r. 1978 nebo v publikaci Knižnice PO „Stanovení požadavků na stavební konstrukce z hlediska požární bezpečnosti“ vydané v roce 1981. Právě tak mně významně oslovil i jeho návrh technické normy 73 0804 s modrým pruhem z roku 1985, kde bylo možné využít více různých postupů k prokazování požární bezpečnosti. Tato variabilita možností postupů v rámci technické normy mi hodně pomohla hlavně  pro využití v každodenní praxi.

Později jsem se s ním osobně setkával, když mě pozval na své přednášky o požárním inženýrství (podzimní semestr 1986 na ČVUT). Byla to specializační nástavba pro zatížení konstrukcí určená pro stavební inženýry, kde jsem měl možnost vyslechnout jeho podrobný teoretický výklad s aplikačními příklady. Zde jsem si uvědomil jeho osobnost a jeho erudovanost. Na závěr tohoto semestru se posluchači (mladí stavební inženýři bez praxe) ptali, zda to, co přednášel, se využívá také i v projektové dokumentaci.

Od roku 2002 jsme pak již v řadě případů spolupracovali při hledání různých variant pro řešení požární bezpečnosti staveb a také jsme společně hledali vhodná technická řešení v rámci TNK 27.

Závěrem bych rád připomněl, že práci a osobnost Vladimíra Reichela ocenil ÚNMZ v roce 2004 Čestným uznáním za rozvoj a popularizaci technické normali-zace. Právě tak i Hasičský záchranný sbor ČR Vladimíra vyznamenal za jeho osobní celoživotní aktivní činnost v požární bezpečnosti staveb Čestnou medailí HZS ČR v roce 2000 a v roce 2006 medailí HZS ČR „Za zásluhy o bezpečnost“.

Jinak řečeno, myslím, milý Vladimíre, že pokud se ohlédneš zpátky, můžeš být na svoji dlouholetou práci hrdý, udělal jsi pro nás, pro hasiče i všechny projektanty pořádný kus práce, a teď si můžeš na tom svém kole jezdit docela spokojeně ještě dlouhá léta.

Rudolf Kaiser

A na závěr ještě dvě vzpomínky:

Malý velký muž, který dal ve své době požární bezpečnosti v České republice řád a rozhodujícím způsobem se v 70 létech zasloužil o vybudování tehdy špičkové, a v Evropě jedné z největších požárních zkušeben ve Veselí nad Lužnicí. Nám pokračovatelům požárního zkušebnictví položil laťku velmi vysoko. Snažíme se, aby tyto základy a jméno českého požárního zkušebnictví znělo nadále dobře, a to nejen u nás, ale i v zahraničí. Sice to někdy  bolí  naše klienty i nás, ale za pravdu, a tu požární zvláště, se musí bojovat…

Jaroslav Dufek

Pro mě se uzavírá jedna z kapitol profesní generace zakladatelů rozsáhlého oboru inženýrské činnosti – „kodexu požárních norem“ neboli souboru požárních norem pro stavební objekty. Vladimírovy zkušenosti při řešení koncepce požární bezpečnosti staveb, teoretických principů určování požárního rizika, požární odolnosti stavebních konstrukcí, požárně technických vlastností hmot, požárně technických opatření aj. by vydaly na několik odborných publikací. Přeji mu, aby najezdil ještě hodně cyklistických kilometrů, aby natrhal mnoho úrod jablek, aby na „Kamýku“ prožil co nejvíce příjemných chvil, ale aby co nejméně „provokoval“ okolo letící vosy! Rádi si případně něco nového od něho přečteme, ale ještě raději ho mezi námi přivítáme, a to jak v redakční radě, tak na semináři nebo v běžném
profesním či osobním životě!

Petr Chytrý

Jak jsem ho neznal a poznal

Už jako malý kluk jsem chodil k dobrovolným hasičům. Obdivoval jsem ty statečné muže, které jsem se snažil dostihnout, když se cvičil útok. To jsem ještě nevěděl, že se mi podaří později hasičem být. Pak se ze mne časem stal opravdu hasič, a poznal jsem, že toto povolání není jenom hasit. Krátce po vojně jsem začal studovat pomaturitní studium požární ochrany ve Frýdku-Místku. Obávané předměty požární bezpečnosti staveb jsem se dřel, pro represistu to byla fuška. Tam jsem se setkal se jménem, které bylo v téměř každé normě požární bezpečnosti staveb a znělo Ing. Vladimír Reichel, DrSc. To jméno bylo pro nás všechny vždy ikonou, pomalu jsme se prokousávali tím, co tato ikona s nadhledem sobě vlastním do souboru norem požární bezpečnosti staveb zapracovala.

A čas šel dál. Při dálkovém studiu na vysoké škole byl jedním z mých učitelů Ing. Petr Bebčák, PhD., se kterým jsme si již tenkrát rozuměli, a měli jsme mnoho diskusí v oboru. Jedním z mých větších zásahů byl požár v hotelu Olympik v květnu 1995. Petr mě pozval na jednání Technické normalizační komise 27, které se konalo několik dnů po požáru v hotelu Olympik. Představil mě jako represistu, který by v komisi možná mohl v budoucnu přinést více praktických poznatků, a tím i jejich zavedení do souboru norem. A tam se poprvé stalo, že jsem mimo jiných velikánů oboru sedících v komisi poznal i Vladimíra. A tak jsem stanul před touto komisí, kde ode mne všichni očekávali podrobné informace o tomto požáru.

Já, poprvé na jednání normalizační komise, a mám těm velikánům oboru přednést referát?
 A mluvit o požáru aby mi rozuměli? Byl to šok, obava abych se neztrapnil, a abych ze sebe vůbec dostal nějaké kloudné slovo. Jako dnes si pamatuji a nikdy v životě nezapomenu, jak Vladimír řekl: ,,Povídejte, co víte“. Řekl to laskavě, otcovsky, a já měl pocit, že mě nabádá, abych se nebál. Sebral jsem odvahu a začal. A protože jsem již v té době o požární bezpečnosti staveb něco málo věděl, povídal jsem nejen o zásahu, kterému jsem v první fázi zásahu velel, ale také jsem si dovolil na tabuli nakreslit řez objektem a popsal jak šíření požáru, šíření kouře, ale také to, jak byl objekt řešen z hlediska požární bezpečnosti staveb. Popsal jsem na fotografiích, které jsem měl s sebou, charakter šíření požáru na chodbách a schodištích, popsal jsem jak požár poškodil dveře pokojů, které nebyly požárními uzávěry, a jak vidím prohoření a vše kolem toho. To trvalo asi hodinu. Další hodinu jsem odpovídal na dotazy, nejvíce jich měl Vladimír a Ing.arch. Petr Syrový, CSc., který byl autorem ČSN 73 0833. Ani nevím, jak ty dvě hodiny tenkrát uběhly. Zpocený a nejistý jsem se posadil a sledoval další jednání komise. Po skončení jednání za mnou Vladimír přišel, a já zažil jeden z velkých okamžiků svého profesního života. Tento velikán oboru mi řekl, že nikdy netušil, že represista má takové znalosti požární bezpečnosti staveb, a že mě obdivuje, jak jsem jim zásah a objekt a vše okolo požáru popsal, a to i z hlediska předpisů. Mluvil se mnou jako s kolegou, a měl jsem pocit, že mluvím s kamarádem a ne s někým, kdo je legendou oboru. Tam jsem poprvé poznal jeho přístup, bez vyvyšování, skromný a přitom vysoce odborný.

Krátce po tom jsem byl přijat za člena Technické normalizační komise 27 – Požární bezpečnosti staveb. Život v komisi šel dál. V průběhu let jsem Vladimíra blíže poznával, a měl jsem možnost s ním mluvit a probírat řadu otázek a řadu problémů v normách.

Dalšími nezapomenutelnými zážitky s Vladimírem jsou naše schůzky nebo telefonáty, které jsou od tohoto profesního velikána pro mě obrovským uznáním. Vladimír se nerozpakuje sjednat schůzku nebo zavolat, a zeptat se mě, jak daný problém vidím z hlediska mých zkušeností ze zásahů, nebo jak očekávám nějakou změnu normy směrem k represi při zásazích.

Měli jsme společně s kolegyní Ing. Šárkou Navarovou, PhD. tu čest být členy týmu, který zpracoval pod vedením Ing. Jitky Petružálkové ČSN 65 0201. Dodnes si pamatujeme, jak se v některých částech této normy pracně hledalo znění a obsah. A opět to byl Vladimír, který tenkrát přispěl svými zkušenostmi k upřesnění znění článků normy, a tato norma mohla být vydána. I zde jsem si uvědomil nadhled a velikost tohoto muže.

Kdykoliv jsem něco nevěděl a Vladimírovi zavolal, nikdy mě neodmítl a s odborností sobě vlastní vždy pomohl.

Spolupráce s ním, například na expertize objektu Palladium byla pro mě a kolegyni Navarovou další obrovskou školou života. Řada společných jednání, kdy bylo nutné na tomto složitém objektu provázat prvky požární bezpečnosti stavby s možnostmi zásahu jednotek požární ochrany, to byl koncert, kdy Vladimír akceptoval naši část, a my samozřejmě jeho. Ukázková spolupráce.

Další velké společné dílo byla spolupráce na příloze I, ČSN 73 0804, garážích. Já jsem o rok dříve v časopise 112, v příloze napsal o garážích, co jsem věděl, a co bylo obsahem analýzy v této oblasti pro GŘ HZS ČR. V závěru této přílohy jsem napsal řadu návrhů, které by bylo potřeba do norem doplnit nebo v nich změnit. Dobře si pamatuji, jak jsem Vladimíra přesvědčoval o nutnosti nedělit garáže na nadzemní a podzemní, ale otevřené a uzavřené, a další velké změny v této části normy. I tady jsme při mnoha hodinách společné práce hledali to nejlepší, co by v garážích mělo být. Byly i okamžiky, kdy jsme oba hledali argumenty pro své odlišné názory. Nakonec se vše zdárně podařilo.

Jsem přesvědčen, že včetně podpory Ing. Rudolfa Kaisera ve vztahu k zásahům jednotek požární ochrany při požárech v garážích jsme posunuli vývoj kupředu, a v normovém znění bylo umožněno parkování vozidel na plynový pohon i tam, kde to do té doby nebylo možné.

Nic naplat, život šel dál. Nastal podzim 2013 a předseda Technické normalizační komise 27 Ing. Roman Zoufal, CSc. požádal o skončení ve funkci předsedy této komise. Po všech potřebných procedurách se stalo, že jsem se předsedou této komise stal já. A zase si navždy budu pamatovat, jak ke mně Vladimír přišel, podal mi ruku a řekl, že mi nejen blahopřeje, ale že si přeje, abych tuto komisi vedl v jeho stopách dál (byl dlouhá léta jejím předsedou), nedopustil potlačení tohoto oboru, a že mi bude rád pomáhat. Byla to krásná slova uznání a přání člověka, který tento obor vyzdvihl tam, kde je. A já to budu rád dělat, a vždy budu mít na paměti, že celý svůj dosavadní život v této oblasti mám vedle sebe profesně velikého člověka, který mi nikdy nedal najevo, že je mnohem větší než já, který mě nikdy neodmítl, a který mi vždy poradil. Je pro mě ctí, že takový člověk je několik desítek let někým, na koho se můžu obrátit, a jednat s ním jako s rovnocenným partnerem. Přeji si, aby nám všem Vladimír ještě po mnoho let byl rádcem a přítelem.

Václav Kratochvíl

Sdílejte článek

Další články v sekci Technický zpravodaj

• Krátké zamyšlení nad rekodifikací veřejného stavebního práva
• Studie požární bezpečnosti dřevostaveb
• Dokladování požární odolnosti lehkých plochých střech na trapézovém plechu.
• Posuzování stavebních výrobků podle harmonizované normy (hEN) a podle Evropského dokumentu pro posuzování (EAD)
• Vyšel nový zpravodaj č. 53 – zde Úvodník
• Rekodifikace stavebního práva – mýty, dezinformace a skutečnost
• ROZSUDEK NEJVYŠŠÍHO SOUDU č.j. 21 Cdo 1502/2016
• Sjednocení aplikační praxe při provádění kontroly provozuschopnosti požárně bezpečnostních zařízení
• Informace o nových legislativních a technických předpisech, vztahujících se ke stavebním výrobkům
• Požární odolnost prostorových konstrukcí kontejnerů s ocelovou kostrou