Kde nás najdete? Zakázkové oddělení: 499 320 459, technická kancelář: 608 075 005, 281 017 369
Kde chybí prevence,
hasiči nepomohou!
34
LET

Projektová dokumentace, stavby a dozor

Publikováno dne 4. 7. 2017

Autor: Ivana Nohová

Na stavbách, seminářích, mezi odbornou veřejností, prostě všude slyším, jak slabá je úroveň projektových dokumentací i kvalita zhotovených staveb a jak je možné, že taková díla projdou u schvalujících úřadů. Sestupná tendence se od revoluce nezastavila, a když už jsme si mysleli, že hůř to nejde, praxe nám každý den dokazuje, že to jde. Příčin je podle mých zkušeností celá řada, a tak se na ty nejdůležitější podíváme podrobněji.


První velký propad kvality projektů přišel hned se svobodou. Zanikly speciální projektové organizace, jako byl Stavoprojekt, Potravinoprojekt, Kovoprojekt, Agroprojekt a další. Navrhovaly se v nich hlavně příbuzné druhy staveb, projektanti pracovali s jedním okruhem norem, které dokonale znali, a praktické zkušenosti z kontrolních dnů při jejich realizaci vedly k projektům, podle kterých se dalo opravdu stavět. Počet druhů projektové dokumentace se v průběhu mé praxe projektanta a investorského dozoru měnil, ale zpravidla se zpracovávala dokumentace pro územní řízení a stavební povolení, u jednoduchých staveb stačil dokonce jednostupňový projekt. Na detaily a výkazy výměr nebyla u většiny staveb potřebná podrobná dokumentace, protože byly automatickou součástí půdorysů a řezů v projektu pro stavební povolení. Zánikem oborových projektových organizací začala éra projektování z domácnosti. Bylo třeba uživit rodinu, a tak občas bez ohledu na zkušenosti a znalosti projektuje každý všechno, od prasečího chléva po elektrárnu. Chybí každodenní komunikace s autory ostatních profesí, normy jsou drahé, stále se mění a není čas sledovat, co je nového. Na tuhle práci byl totiž ve velkých projektových firmách kdysi určen jeden pracovník, který nic jiného nedělal, a novinky kadému projektantovi podle jeho profese dodal včas na jeho stůl. Velmi často se do projektu opisují normové požadavky, ale neobsahují řešení, jak je jich dosaženo. Je pravda, že několik nových projektových organizací zase vzniklo, zaměstnávají ty nejlepší projektanty, jsou příkladem toho, že dobře pracovat jde, a nemají to mezi nekalou konkurencí lehké.


Dalším dílem do skládanky je získávání autorizace k projektové činnosti. Jako velký problém vidím překrývání oborů. Autorizovaný architekt a stavební inženýr může orazítkovat jiné obory, o kterých mohou vědět jen velmi málo, často bohužel stejně jako jejich skutečný zpracovatel. Statika a požární bezpečnost staveb jsou příkladem oborů, které ovlivňují základní vlastnosti a bezpečnost stavby. Ti, kteří zvládají do podrobností více oborů jsou vzácností, a osobně znám jen čtyři. Ostatní zkouší, co zadavatel a úřady vydrží. S odejmutím autorizace prokazatelně nekvalitním projektantům jsem se nesetkala, i když věřím, že nějaké podněty podány byly. Na druhou stranu je pravda, že se ČKAIT o vzdělávání projetantů snaží, vyhledává bodovaná témata, ale účast na takových akcích je často sporadická, a není výjimkou, když ze 42 přihlášených přijde jen 5 a z toho dva odejdou v poledne. Chybí totiž zpětná vazba, a projektantovi, který dvacet let nic nového nečetl, žije ze staré podstaty a body si vždycky nějak sežene, nic nehrozí.


Stavební úřady a dotčené orgány jsou nejčastěji kritizovány za to, že nekvalitní díla přes jejich stůl projdou. Médiím a politikům vydrželo tohle téma od normalizace po dnešek. Za čtvrt století se nepodařilo uvést do povědomí, že žádný úřad nemá za kvalitu projektu ani stavby odpovědnost, na rozdíl od projektanta, zhotovitele a stavebního dozoru. Když to přeženu, může úředník vzít tužku a odškrtat technické zprávy a výkresy podle vyhlášky o dokumentaci staveb, a pokud alespoň názvy a přibližný obsah odpovídají, vydat k projektu souhlas. V praxi to tak není, a dlouhá desetiletí úředníci nutí projektanty dotvářet projekty podle předpisů, mnohdy i proti jejich vůli. Mají na čele nálepku toho, kdo zbytečně prodlužuje délku řízení a prodražuje stavbu, protože projektant investorovi doloží, kdy poprvé na úřad projekt podal, ale obvykle už mu neřekne, kolikrát musel dílo doplnit nebo předělat, aby mohl úředník s čistým svědomím svůj souhlas vůbec dát. Nikdy ale nemůže odhalit všechny chyby, vždyť projektant na to měl několik dnů, týdnů nebo i měsíců a úředník jen desítky minut, jeho úkol to ani není. Oblíbená hra na získání razítka k povolení stavby a pak konečně bez vědomí úřadů začít dělat co jsme chtěli, je ve skutečnosti prohrou vedoucí k chybám, které mají za následek padání střech i bez vlivu sněhu, šíření požáru mimo požární úsek přes tepelné mosty, nevyřešené prostupy a mnoho jiných závad.


Zvláštní a pro mě absurdní záležitostí je autorský dozor projektanta. Kontolní den, kdy projektant na stavbu samozřejmě jezdil, nahradil autorský dozor. Stavební zákon ho nařizuje jen u staveb, které jsou financovány z veřejných prostředků. Čemu jsem dlouho nemohla uvěřit je fakt, že je autorský dozor na těchto stavbách soutěžen. Můj zdravý rozum říká, že autorem je ten, kdo dílo zpracoval. Jen on může znát podrobnosti a důvody navržených řešení. Pokud je v aukci dražen například obraz Muchy, nepředchází této dražbě soutěž, kdo ho namaloval. Stejně tak i dílo, kterým je projektová dokumentace nemá být hrou lobbistů, dodavatelsko odběratelských vztahů a peněz. Jednou ze zásadních připomínek PKPO k novele stavebního zákona byl požadavek na autorský dozor bez ohledu na to, z čeho je stavba financována. I přes to, že jsme nebyli sami, ke změně zákona v této novele nedojde. Dobrou cestou není ani představa autorů novely o zpracování seznamu staveb, na které by se autorský dozor měl vztahovat. Neumím si předsavit, kdo by jej dokázal reálně sestavit. Pokud je projektant podle stavebního zákona odpovědný za bezpečnost stavby, provedené podle jím zpracované projektové dokumentace, musí mít také právo na stavbu přijít a svůj autorský dozor vykonat. Velikost stavby nebo její financování nemůže být žádným ukazatelem. I na rekonstrukci malého a starého rodinného domu je třeba opakovaně přijít. Jen skutečný a nevysoutěžený autor může změny řešit telefonem a příležitostným zápisem do stavebního deníku nebo na stavbě, protože jen on ví, jak budou na celou jeho koncepci navazovat. Je taky tím nejlevnějším řešením pro investora, protože nemusí fakturovat dlouhá studia ověřené projektové dokumentace. Autorský dozor je jednou z prvních položek, na kterých investor šetří. Projektant by měl vzhledem ke své odpovědnosti vždycky o smlouvu na autorský dozor usilovat, a pokud bude odmítnut, nechat si písemně takové odmítnutí povrdit. Nejen stavební zákon, ale i občanský zákoník říká, že za vadu projektu a stavby, které jsou podle tohoto zákona dílem, odpovídá společně a nerozdílně zhotovitel stavby, projektant a stavební dozor, pokud neprokáží, že vadu nezpůsobili. Proto má projektant jen tak šanci u soudu uspět, když prokáže, že jeho projektová dokumentace je správná, ale nebyla dodržena a nemohl zasáhnout, protože nemohl autorský dozor vykonávat. Jen konfrontací vlastního projektu s realizovanou stavbou může dojít ke zlepšení kvality projektů. Vadný projekt se dělníkům z Ukrajiny na stavbě obhajuje těžko. Jen na stavbě taky může projektant zjistit chyby, které by jinak dokázal opakovat mnoho let.


Stavbyvedoucí a stavební dozor má ve stavebním zákonu jasně definované povinnosti, kterých není málo. Bohužel je zavedenou praxí, že dělá i to, co nemá, a může být za to po zásluze potrestán. Projektové dokumentace většinou neobsahují konkrétní řešení, z čeho má být stavba realizována. A protože termín odevzdání stavby je neúprosný, rozhoduje stavbyvedoucí nebo stavební dozor o tom, z jakých výrobků bude. Nikomu nevadí, že stavební zákon téměř dvacet let nařizuje, že pro stavbu musí být navrženy a použity jen takové výrobky, materiály a konstrukce, které ve známých sledovaných zájmech zaručují jejich vlastnosti. Začíná to tedy projektem, kdy je například pro statiku a požární bezpečnost stavby postupováno podle eurokódů. Aby byla vlastnost výrobku zaručena, je třeba kromě jiného sledovat okrajové hodnoty. Když je navržena ocel, dřevo, cihla apod., musí být řečeno jaká. Není pravda, že takové podrobnosti nelze do projektu uvést kvůli volnému obchodu. Projektant musí říct, jaké vlastnosti navrhuje a stavební dozor je odpovědný za to, že do stavby výrobky s takovými vlastnostmi zhotovitel zabuduje. Když v projektu nic není, používají se na stavbě výrobky, které zhotovitel ze své praxe zná, z čeho se mu nejlépe dělá. Požadavky norem a ostatních předpisů tak jsou v praxi často jen vidinou, která má od reality hodně daleko. Vznikají firmy na výrobu dokladů o kterých většina ví, že by měly být. Málo kdo ale ví, jak správný doklad skutečně vypadá. Před mnoha lety mě překvapilo, že pouhé promile projektantů a úředníků někdy četlo Nařízení vlády 163/2002 Sb., včetně Nařízení vlády č. 190/222 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kdy bez této znalosti není možné pochopit, kdo, co a jak prokazuje. Za dalších patnáct let se moc nezměnilo, natož aby bylo postupováno podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 305/2011 Sb. Jak mohou být dobře projekty a stavby, když ani za tolik let nebere tyhle předpisy nikdo vážně, a tady mají i úřady opravdu velký dluh.


Jako nedořešený problém vidím rozdělení úkolů státu a podnikatelského prostředí. Demokracii vidíme jako odklon od státní moci, ale zároveň chybí vymahatelnost odpovědnosti od těch, kterým to zákony přisuzují, a rychlý postih těch, kteří je nerespektují. Každou novelou stavebního zákona se zvětšuje okruh staveb, ve kterých nebudou figurovat dotčené orgány, a dokonce ani stavební úřady. Abychom neobtěžovali stavebníka příliš, zkracujeme lhůty na vypořádání mnoha druhů řízení. To ale taky znamená, že úředník nemůže dotvářet nepovedené projekty, protože na to nebude mít čas ani zmocnění. Nikde se neříká, že povinnost zpracovat dobrou projektovou dokumentaci a řádně vést realizaci staveb bez účasti státu není nezrušena. Teprve tady je výlučně odpovědnost na projektantech a zhotovitelích bez drába v podobě úřadu, který ovšem většinou funguje jako hlavní inžených projektu. Neznamená to tedy, že u těchto staveb nemusíme nic, ale že jsme v tom sami. Praxe ukazuje, že kontrola kvality je nutná. Představa vlastní odpovědnosti bez kontroly je sice krásná, ale z říše pohádek s dobrým koncem. Tam, kde vládnou peníze, není možné takového ideálu dosáhnout. Ukazuje se, že například návrh ocelových konstrukcí klidně zpracuje projektant, který k tomu nemá oprávnění. Špatně zpracovaný projekt pak montuje firma, která dokonce nemá oprávnění k montáži navržené třídy. Není vyřešeno, kdo rozhodne, že je špatně projekt nebo montáž, případně obojí. To nemůže být ani stavební úřad ani stavbyvedoucí nebo stavební dozor, ale revizní specialista, který svou profesi perfektně ovládá, a je schopen chyby odhalit. Není to v ostatních evropských zemích nic nového. Německo má své revizní techniky s pověřením příslušného ministerstva a nikdo neříká, že je to zbytečná kontrola na kontrolu. U nás není v této profesi kontrola žádná. Některé obory už ale v tichosti a bez křiku médií ministrem pověřené osoby mají i u nás. Jak jsem s překvapením zjistila, takové pověření ministerstva potřebuje například člověk, který ověřuje kvalitu vypouštěné vody z ČOV. Pro požární bezpečnost staveb jsme ve vyhlášce řekli, že máme požárně bezpečnostní zařízení se zvláštním režimem projektování, instalace a provozu. U těch nejdůležitějších jsme dokonce řekli, že jsou vyhrazená. Z hlediska legislativních zásad by asi bylo správnější, kdyby požárně bezpečnostní zařízení byla vyjmenována v zákoně o požární ochraně, a teprve podrobnosti vyřešeny vyhláškou. Předpis sice říká, že za koordinaci vyhrazených požárně bezpečnostních zařízení odpovídá projektant. V přípravě stavby je to určitě pravda, ale pak dojde k realizaci stavby, kde jsou dodavatelé jednotlivých zařízení na stejné úrovni. Ten, kdo montuje EPS, nemá právo nařídit dodavatelům SHZ nebo větrání, aby cokoliv provedl, i když EPS jiná zařízení ovládá nebo monitoruje. Jsou požadovány funkční zkoušky, a naštěstí i koordinované zkoušky funkčnosti. Jako úředník jsem prošla bohatými zkušenostmi z těchto zkoušek. Vím, že správné odvětrání nezjistím podle výkonu ventilátoru, průměru potrubí ani velikosti výustků. Jediná chvíle pravdy je kouřová zkouška, kdy zjistíte, že příčinou neodvětraného kouře může být špatné nastavení listů na výustcích, chybně naohýbané potrubí nebo vyčnívající průvlak u stropu. Když bylo všechno v pořádku a v ruce jsem měla ještě mokré razítko na revizní zprávě elektroinstalace ovládající ventilátor, při kouřové zkoušce jsme zjistili, že se netočí, protože nebyl připojen. Chráněná úniková cesta ve shromažďovacím prostoru tak nebyla bezpečná, a ten den večer byl zahájen provoz. Taky jsem nikdy nezažila fungující koordinaci těchto zařízení na první zkoušku. Pod tři se nikdo nedostal, a někdy se závady odstraňovaly i několik dnů. Nikdy jsem zkoušky neorganizovala, chtěla jsem být pouze účastníkem, který si přinesl vlastní vyvíječ kouře. Čekala bych, že dodavatel požárního větrání bude mít sám zájem, aby správnou funkci svého zařízení prokázal. Jenže předpisy chtějí jen ten doklad bez takových požadavků. V Anglii hasiči objekt sami zakouří, a dokud se správně neodvětrá, souhlas s užíváním stavby investor nedostane. U nás je to nastaveno jinak, a souhlasím, že státní úředník nemá suplovat povinnosti zhotovitele. Jenže i tady chybí revizní technik koordinace zařízení, zcela nezávislý na jednotlivých výrobcích a pověřený příslušným ministerstvem. I v tomto případě bychom nebyli v Evropě první. Podařilo se to zatím alespoň u komínů, kde zákon o požární ochraně stanovuje povinnost revizí a kontrol, a prováděcí vyhláška říká, kdo takovou osobou je, a jak jím vydaný doklad vypadá. Ostatně potřeba nezávislých kontrol a revizí ostaních požárně bezpečnostních zařízení je potřebná stejně. Úředník by skutečně měl kontrolovat doklady, ale mělo by být zaručeno, že se na ně může spolehnout. Zařízení, která ovlivňují vlastnosti stavebních konstrukcí, délky únikových cest a velikost požárních úseků by si zasloužila větší pozornosti. Měli bychom vědět, kolik z nich a jak fungovala při požáru, jak se chovaly nátěry a obklady konstrukcí pro zvýšení jejich odolnosti, jestli nedošlo k přenosu požáru z jednoho požárního úseku do druhého jen proto, že nebyla provedena ucpávka prostupu konstrukcí správně.


Nápravu nevyhovujícího stavu nevyřeší jedna nová věta v jednom zákonu, ale celý soubor opatření, vedoucí k větší odpovědnosti.


Ivana Nohová

Sdílejte článek

Další články v sekci Technický zpravodaj