Kde nás najdete? Zakázkové oddělení: 499 320 459, technická kancelář: 608 075 005, 281 017 369
Kde chybí prevence,
hasiči nepomohou!
34
LET

Úvahy nad požární ochranou stavebních konstrukcí (3.)

Publikováno dne 4. 11. 2009

Autor: Eduard Vašátko

Ovšem i v tomto případě je otázka, zda nátěr vůbec vypění, protože nárůst teplot na nosném prvku za obkladem bude z časového hlediska jiný, než při zkoušce prvku bez tepelného zaclonění. Má-li se totiž vytvořit odpovídající tepelně izolační pěna, musí proběhnout pyrolysa jednotlivých intumescentních složek současně s odhořením či změknutím pojiva, ve kterém jsou tato aditiva obsažena. Ovšem předsazením obkladu před nátěr se nárůst teplot zpomalí a rozloží tak, že při dosažení kritické teploty vypěnění, t.j. cca 160oC – 180oC, nemusí být pojivo ještě dostatečně zuhelnatělé, nebo naopak může již vytěkat nadouvadlo a nátěr jednoduše vůbec nevypění. Přitom se může každý z nátěrů chovat odlišně, podle pojiva, ve kterém jsou složky zamíchány. V každém případě dosud neexistuje žádná platná zkouška, která by funkci nátěru za těchto podmínek potvrdila.

Samostatnou otázkou je údržba a obnova zpěňovatelných nátěrů po uplynutí doby životnosti, která je až dosud obvykle stanovena pouze odhadem. Je zřejmé, že žádný zpěňovatelný nátěr na organické bázi nebude plně funkční po celou dobu existence stavební konstrukce. Již to samo o sobě mimochodem odporuje znění čl. 1 § 47 platného stavebního zákona. Funkčnost a doba životnosti protipožárních nátěrů v interiéru se dá ovšem zkoušet jenom velmi obtížně, protože toto stárnutí, postrádající běžně urychlující faktory (UV záření, kolísání teplot, déšť atd) nemá v tomto prostředí žádnou vypovídací hodnotu a zkoušky lze proto provádět pouze ve vztahu k přirozenému stárnutí a pro konkrétní prostředí. Všechna ostatní hlediska lze posuzovat pouze selektivně, t.j. pro srovnání životnosti jednotlivých typů nátěrů vedle sebe, nikoliv však v závislosti na čase. V důsledku toho je dlouhodobá funkce nátěru i za ideálních podmínek do určité míry sporná, protože neprokazatelná.

Již v průběhu své funkční životnosti a tedy daleko dříve, než ztratí nátěr svoji funkci stárnutím však dojde k okamžiku, kdy bude nutno viditelné části konstrukce dodatečně oživit novým nátěrem z hlediska estetického. Ale na zpěňovatelný nátěrový systém již nesmí být bez ohrožení funkce natírán žádný další krycí povlak. Silné vrstvy krycích nátěrů totiž mohou zcela znemožnit vypěnění a proto i v dokladech dodavatelských organisací bývá uvedeno, že platnost příslušného osvědčení se dodatečnými zásahy do provedené požární ochrany ruší. Jinými slovy to znamená, že jakákoliv dodatečná úprava protipožárního nátěru na nosné konstrukci má za následek ztrátu platnosti průkazu funkce a s velkou pravděpodobností i funkce samotné a objekt je tedy požárně nezajištěn.

I když připustíme maximálně možnou dobu funkceschopnosti nátěru na 20 let (což odporuje mým zkušenostem), nastane okamžik, kdy musí být nátěr obnoven. Ale to nebývá vždy dobře možné. V řadě případů jsou konstrukce v nepřístupných místech, ve výrobních halách, jejichž provoz nelze přerušit či odstavit, v hotelových či bankovních prostorách, kde může přerušení nebo omezení provozu znamenat značné obtíže a ztráty. Obnovu nátěru lze totiž – v závislosti na znění platného protokolu – provádět pouze po odstranění nátěru starého. Podotýkám, že tyto nátěry bývají vždy nejméně 350 mikrometrů tlusté, ale často i mnohonásobně silnější. Již pouhé odstranění této vrstvy je značný technický problém a to i v případech, kdy je konstrukce snadno dostupná. Nová aplikace nátěru za plného provozu může být proto podstatně komplikovanější a nákladnější, než při vlastní výstavbě…

Tím nechci říci, že protipožární nátěry nemají své opodstatnění a že je nutno s nimi přestat. Podobným způsobem lze totiž analysovat aplikaci prakticky všech používaných materiálů a to nejenom v požární ochraně. Chci tím pouze na příkladu ukázat, že navrhování materiálů v protipožární ochraně stavebních konstrukcí je záležitost značně komplikovaná, která má řadu problémů a úskalí a je z hlediska legislativního procesu značně podceněna. Na jedné straně existují přesné předpisy a normy o tom, jak má být stavba zabezpečena z požárního hlediska, na druhé straně nám stačí, když je použit materiál, schválený na základě jediné či několika málo zkoušek. Nikdo se však již nestará o to, zda jsou tyto materiály pro konkrétní aplikaci skutečně vhodné, jestli dokladované zkoušky ověřily pro danou aplikaci skutečně ty rozhodující vlastnosti a jestli bude materiál plně funkční ještě po několika měsících či letech. Jakoby se zcela vytratil základní smysl věci – totiž maximálně zabezpečit stavbu a lidi v ní proti ohrožení a škodám, vyvolaným případným požárem.

Domnívám se, že je to způsobeno určitým rozporem zájmů investora a dodavatele, který si však dosud nikdo příliš nepřipouští. Z dlouhého období socialistického způsobu myšlení jsme si osvojili přesvědčení, že dodavatele zbavuje odpovědnosti uplynutí záruční lhůty a rozhodujícím okamžikem je předání stavby při kolaudaci. Potom, ať už si poradí investor sám. Investor chce naopak minimalizovat investiční náklady na stavbu a v oblasti požární ochrany si v podstatě neklade žádné jiné podmínky, než příslušný orgán požární ochrany. Jenomže ten schvaluje či připomínkuje pouze stav zajištění požární ochrany v době předání objektu – všechno další je již věcí investora a pojišťovny, pokud je objekt pojištěn. A pokud v tomto ohledu zůstává pojišťovna mimo – mohou být všechny peníze, vynaložené na takto prováděnou požární ochranu, vyhozené se stejným efektem z okna na ulici.

Mám zato, že by jako součást požárního projektu, resp. technické zprávy vůbec neměla být řešena otázka materiálu či konkrétního způsobu požární ochrany jednotlivých stavebních prvků. Příslušný požární specialista by měl stanovit pouze požadovanou požární odolnost té které konstrukce. Je potom věcí investora a projektanta, případně dalšího specialisty, aby přesně specifikoval podmínky a prostředí, které budou na konstrukci působit a dodavatele, aby navrhl vhodný způsob ochrany. Třeba variantně s tím, že posoudí výhody a nevýhody jednotlivých materiálů tak, aby si mohl investor, resp. budoucí uživatel vybrat.

Je třeba si uvědomit, že pokud jsou při výběrovém řízení stanoveny požadavky pouze v rozsahu požárního projektu a není požadována garance na životnost a další parametry, dostane investor za cenu nejnižších nákladů obvykle také nejnižší parametry, které sice splní okamžité požadavky projektu, zvýšené náklady na obnovu se však přesunou na dobu, kdy bude budova v provozu, tedy za několik let. V té době sice již budou k disposici patrně jiné materiály, ale určitě také jiné požadavky a jiné ceny. A nabízet v současné době ve výběrovém řízení technicky výhodnější, ale dražší řešení znamená, vyřadit se ze soutěže předem.

A tak se raději všichni tváří, že je všechno v pořádku. Až do okamžiku, kdy dojde k požáru. Vzpomínáte na hotel Olympik? Ovšem vyvozovat důsledky ex post a hledat dodatečně viníky, je skoro zbytečné. Viníky jsme totiž my všichni, protože víme, jaký je stav a nikdo není ochoten, ať již legislativně nebo prakticky cokoliv změnit. Všem totiž status quo vyhovuje. Já osobně se jenom trochu divím, že to nevadí pojišťovnám, protože ty nesou v konečném důsledku kůži na trh.

Sdílejte článek

Další články v sekci Problematika požární ochrany