Kde nás najdete? Zakázkové oddělení: 499 320 459, technická kancelář: 608 075 005, 281 017 369
Kde chybí prevence,
hasiči nepomohou!
31
LET

Vyšel nový zpravodaj č. 45 – zde Úvodník

Publikováno dne 3. 6. 2014


Autor: Eduard Vašátko, Ing. Petr Bohuslav

Motto: Bože kýž jsem policajtem to je vyražení,  koho chce toho si chytne a dá do vězení. Každý si ho musí vážit, kdo naň zaškaredí, pro urážku policajta ve štokhauzu sedí…“

K. H. Borovský

Jak jde život …

Což o to, život sem – tam pracujícího důchodce je docela OK, jenže si – zejména při psaní tohoto úvodníku – připadám jako ten král z pohádky, co jsem ho tady posledně parodoval. „Odvolávám, co jsem odvolal…Už psát úvodníky nebudu, předávám kormidlo svému nástupci…“ To už jsem tady říkal několikrát. Věřte mi, že za to skutečně nemohu. Odjakživa zastávám názor, že každý musí umět včas odejít. Pokud to neumí – podívejte se na některé papaláše v parlamentu nebo ve vládě či jinde – to není otázka věku – jak říkal kdysi Jan Werich, někteří z nich by tady už nejméně 200 let nemuseli být, nechci jmenovat.

V oboru pracuji od roku 1970, a myslím, že 44 let je dost dlouhá doba, aby toho člověk nechal dříve, než se zesměšní. Je skutečností, že od roku 1970 a hlavně od 90. let šel vývoj v našem oboru natolik dopředu, že to sotva stíhá i mladý člověk, a v posledních letech by na naši problematiku musel mít pomalu i právnické vzdělání. Těch norem a těch neustále se měnících předpisů, do toho EU a její předpisy, směrnice a nařízení…

Názorně je to vidět třeba na našich stránkách v poradně. Když jsem to vedl já, snažil jsem se poradnu omezovat především na materiálovou stránku, ostatně nejsme projektanti. Jenže v poslední době se začínaly množit otázky především na normy a projektové problémy, do kterých jsem se pouštět nechtěl. Tak jsem to nechal odborníkům, a podívejte se, kam to vede.

Mimochodem – ta poradna je dnes přímým důsledkem toho, že v podstatě neexistuje pro projektanty ani lidi z oboru i mimo něj žádná instituce, která by mohla nějak autoritativně vysvětlovat některé hraniční a nejasné pasáže norem. Ne proto, že by byly tyto normy špatné, ale protože je život mnohotvárný a pestrý, a ne každá situace se dá vždy přesně schovat do škatulky a podle normy vyložit. To je stejné jako v životě, kdyby byly zákony naprosto jednoznačné, nebyly by zapotřebí soudy, a soudit by mohl kancelářský robot nebo počítač. Už jsem tady o tom několikrát psal, ale vždy jsem se dozvěděl, že normy může vykládat jen soud. Jenže živý projektový problém žádný soud nevyřeší v historicky potřebné době a ex-post je to k ničemu. V tom je ten problém.

Umění odejít dříve, než ze sebe udělám kašpara. Prostě jako v té pohádce, chci konečně předat veslo svému nástupci, protože si myslím, že po 22 letech, kdy tenhle zpravodaj vychází a při skoro 3 tisících abonentech by bylo škoda toho nechat. A pořád se něco děje, do čeho se dá šťourat a rýpat, a několik z vás je pořád ještě ochotno tyto výkřiky číst.

A to je také důvod, proč znovu dávám 45. číslo dohromady. Nerad, strašně nerad, ale nic jiného mně nezbývá, nejsem schopen svého kolegu a nástupce přesvědčit, aby to převzal tak, jak bych si to představoval. Chlapec sice neodporuje, ale taky nic neudělá, takže když se blíží termín, tak to zase nakonec zbude na mně. Ale sám cítím, že se občas pouštím na tenký led, někam do věcí, kterým moc nerozumím. Prostě je čas toho nechat.

Ještě to motto. Karel Havlíček by se divil, jak je ten Křest svatého Vladimíra dneska aktuální. Původně jsem měl na mysli jenom naše policajty, ale v kontextu dnešních dnů…car Vladimír – slunéčko jasné…

Ovšem ani ti naši nejsou k zahození. Když pominu tu kašpařici s třemi poslanci, které si chytli a zase pustili, zbourali mezitím jen tak mimochodem vládu, dovedli parlament ke kolapsu a provedli řadu dalších ptákovin, které jim prošly a nic se nestalo, se jim zřejmě docela nechtěně povedla zajímavá věc – našim statečným policajtům se totiž podařilo paralyzovat státní správu a různé ty „ouřady“ v rozhodování. O smlouvách, o penězích, o státních zakázkách.

Většina zastupitelů samozřejmě nemá právnické vzdělání, a pokud podepisují nějaké ty smlouvy, kterým se nevyhne žádná obecní samospráva, musí se spoléhat na svůj zdravý rozum, pokud s ním disponuje, případně na radu najatého právníka. Ve složitějších věcech na právnický posudek. Jenže – jak známo, kde jsou dva právníci, tam jsou tři právní názory, a bez ohledu na posudky, podpisem jakékoliv smlouvy nese kůži na trh ten, kdo ji podepsal, jak teď bohužel ke své škodě vědí např. pražští zastupitelé v čele s bývalým primátorem Svobodou a dnešním primátorem Hudečkem. Viz např. Opencard. Divíte se proto tomu, že se dnes zastavila výstavba tunelu Blanka a čeká se na rozsudek, komu, kolik a za co se má zaplatit? Zaplatíme, samozřejmě, ale až to rozhodne soud, potom jsme z obliga a policie na nás nemůže. Opravdu?

A nepřijde si za čas policie třeba i pro toho soudce? Třeba najde nějaký právní posudek, že i ten soudce byl veden špatnými úmysly a soudil špatně. Nebo byl uplacen. Nebude lepší, když se i ten prvoinstanční rozsudek přezkoumá výš a ještě výš, a nakonec se bude každá smlouva o stavbě obecního záchodku v Horní Dolní přezkoumávat u nejvyššího soudu – a život se pomalu zastaví, protože se každý zastupitel nebo třeba i předseda domovní samosprávy bude bát zakašlat. Až tam totiž může skončit současný hrdinný boj proti korupci. Má vůbec někdo přehled, kolik různých smluv a investic se v současné době blokuje, protože se je různí starostové a předsedové bojí podepsat? A kolik stojí peněz a času ty dodatečné právní analýzy, soutěže a výběrová řízení? A časové ztráty při realizaci ? Možná, že v tunelu Blanka budou jednou jezdit naši vnuci.

Bojovat proti korupci se má, je to zapotřebí, protože jinak se změníme v banánovou republiku. Ale druhým extrémem je policejní stát, a bylo by asi dobré vždy posoudit, jestli náklady na zvýšenou byrokracii a právníky (které lze samozřejmě také korumpovat) nepřevýší škody, které by z potenciální korupce mohly vzniknout.

A tak je to se vším  i s normamivyhláškami a dalšími předpisy všude existují mezní, hraniční otázky správného, či spíše pro daný případ vyhovujícího výkladu, a kde tedy vzniká prostor mezi zněním normy a zdravým rozumem. Jak je vidět, stále se dá v této oblasti najít něco nového (i když jsou to – jak patrno z ohlasů) spíš výkřiky do prázdna. To ovšem také o něčem vypovídá.

Máme normy a zkušební metodiky a předpisy prakticky na kdeco. Také na zkoušení vlastností a projektování a z našeho pohledu tedy na řadu parametrů, ovlivňujících předvídatelné chování stavby z hlediska jejího uspořádání a použitých materiálů ve vztahu k potenciálnímu požáru, a to bez ohledu na to, kde tento požár vypukne. To je fajn, a když tedy dnes vstoupím do včera zkolaudovaného domu, mohu se cítit bezpečně, protože určitě odpovídá všem platným normám a předpisům, a tedy žádný požár mě neohrozí.

No neohrozí – jak to vím? Protože všechny předpisy byly dodrženy a materiály vyhovují platným zkušebním metodikám. Ovšem kterým? Těm co momentálně platí? A to tedy znamená, že ty, co už neplatí, ale podle kterých byly zkoušeny materiály v minulých letech byly horší, a teď už by ty hmoty mohly být zdrojem rozšíření požáru proto, že tenkrát se jejich odolnost měřila jinak než dneska? Takže on je ten požár dnes jiný, než byl včera a hoří podle jiných pravidel?

To je samozřejmě nesmysl, ty zkoušky jsou prostě neustále zdokonalovány, a hledají se přesnější a výstižnější způsoby, které něco o požárně-technických parametrech vypovídají. Všechny ty metody mají jediný cíl – zvýšit požární bezpečnost objektu.

Dobře – ale existuje určitá hranice, kterou kvantitativně definovat nelze. Uvedu příklad, a ať se na mne sádrokartonáři nezlobí. Sádrokartonové desky obsahují sádrové, obvykle vlákny vyztužené jádro, které vyplňuje prostor mezi dvěma kartonovými deskami. Ty desky z kartonu jsou papírové a tedy hořlavé. Má-li mít podle ČSN EN 13501-1 materiál reakci na oheň ve třídě A, neměl by obsahovat žádné hořlavé materiály, ale norma pamatuje i na jiné alternativy a složky nehomogenních výrobků tedy dělí na podstatné a nepodstatné. Jako nepodstatné definuje složky, které mají PCS > 2,0 MJ/kg a PCS £ 2,0 MJ/m2 , přičemž za nepodstatnou složku je považována vrstva o plošné hmotnosti £ 1,0 kg/m2 nebo tloušťky £ 1,0 mm.

Zdůrazňuji, že v žádném případě nechci napadat správnost zařazení SDK desek do třídy A, ale spíš chci ukázat, jak složité je manévrování a tanec okolo vhodného zatřídění výrobku, o kterém je z dlouholetých zkušeností z praxe známo, že nejenom že nehoří (sádrové jádro a vázaná voda je samo o sobě garancí), ale že naopak požáru a jeho rozšíření brání. Tvrzení, že karton v SDK deskách je nepodstatnou složkou, slouží pouze pro potřeby normy, protože jinak je to nesmysl, bez kartonu by deska nedržela pohromadě a nebyla by použitelná a nefunguje ani při požáru – je doloženo, že po vyhoření kartonu se samotná deska v peci brzy rozpadne. Tloušťka kartonu splňuje požadavek metodiky jen tak tak, a prostě se zdá, že parametry metodiky byly nastaveny tak, aby sádrokarton ještě prošel, protože jde o velmi používaný stavební materiál, a jeho vyřazení by působilo kontraproduktivně. A přitom je to všechno úplně zbytečné – jde prostě o nehořlavý výrobek, který se svými vlastnostmi pro stavbu hodí, i když jeho parametry nějakému zatřídění prostě příliš nevyhovují. Tak se požadavek normy lehce ohne a nikdo neprotestuje, protože každý ví své.

Už kdysi dávno blahoslavený Václav Karásek ve zkušebně ve Veselí zpochybňoval tehdy čerstvě zaváděnou ČSN  73 0863 (která mimochodem platí dodnes, a dodnes plně vyhovuje). Upozorňoval na skutečnost, že některé materiály vyhoří ve zkušebním zařízení tak rychle, že měřící prvky prostě nestačí zareagovat. Totéž předváděl třeba na kdysi vyráběné benzinem vypěňované hmotě Mofotherm u dnes již neplatné ČSN 73 0862. Kdo ty metodiky zná, ví o čem je řeč. Ale nechci správnost výsledků zpochybňovat, jenom tvrdím, že existují hranice mezi požadavkem a definicí zkušební normy a realitou. Takovým názorným příkladem jsou i mé oblíbené intumescentní hmoty, nátěry a především tmely.

Už jsem o složení a povaze těchto systémů mnohokrát psal. Jejich účelem je vytvářet tepelně izolační nehořlavou ochrannou vrstvu na předmětech, které se dají nějakým způsobem ovlivnit vysokou teplotou při požáru. Kromě dřeva se nejedná ani tak o hořlavé materiály, jako spíš o ocelové prvky či hmoty, které se chrání z hlediska potenciálních deformací (OK), objemových úbytků (prostupy a ucpávky všeho druhu) atd. při zvýšení teploty. Až na výjimky (grafit) jde vesměs o složité kompozice, obsahující vedle vysokého obsahu převážně organických a občas i anorganických aditiv i organická pojiva, a jako taková jsou tedy samy o sobě převážně hořlavé. Ovšem do stavby se aplikují v tenkých vrstvách po vysušení, a jejich funkcí ve stavbě je chránit výrobky, na kterých jsou naneseny. Při hodnocení reakce na oheň jde tedy o povrchovou úpravu.

A tady je kámen úrazu. ČSN 73 0810, v čl. 3.2.3 uvádí, že „Konstrukční části druhu DP1 nezvyšují v požadované době požární odolnosti intenzitu požáru, a pokud podstatné složky konstrukcí sestávají:

a)    pouze z výrobků třídy reakce na oheň A1, (- a pozn: Hodnocenou složkou konstrukčních částí jsou výrobky nebo vrstvy výrobků o tloušťce větší než 2 mm, výhřevnosti nad 15 MJ/m2a v ploše větší než 10 % posuzované konstrukční části ….nebo také …atd atp.“

Ještě je tam toho hodně, ale ze všeho toho vyplývá, že při dobré vůli lze dosáhnout prostřednictvím aplikace intumescentních prvků a nátěrů v tloušťce nad 2 mm i u ocelové nosné konstrukce zatřídění DP3, i když tam ve skutečnosti nebude vůbec nic, co by mohlo přispívat k požáru.

Problém je ovšem jinde. Stanovení výhřevnosti nátěrového filmu je totiž naprosto zavádějící hodnota, která nemá s funkcí ochranného filmu nic společného. Kalorimetrické měření výhřevnosti spočívá v tom, že se prostě nátěr či povlakový film oškrabe, a v kalorimetru se měří jeho výhřevnost. Tedy toho filmu. Vlastně se spálí. Jenže ten nátěr se v praxi chová úplně jinak, je aplikován na nehořlavé podložce, odhořívá pomalu, a pouze z povrchu, a proto se může vlivem postupně se zvyšující teploty vytvářet požadovaná pěna. Kalorimetrem se tedy měří úplně jiná vlastnost, než je na nátěru požadována.

Z chemismu všech intumescentních hmot totiž vyplývá, že požáru bránící a tepelně izolující uhlíková bariéra se vytváří při teplotách nad 180 0C tím, že probíhá řada chemických reakcí mezi jednotlivými složkami systému při průběžné karbonizaci snadno karbonizující látky v systému, což je mimo jiné i pojivo, nadouvadla, polyfosfáty a vícemocné alkoholy, které systém obsahuje.

Ovšem tento systém neodpovídá požadavkům normy na reakci na oheň, a tak, pokud nanesete třeba na ocelovou nosnou konstrukci vrstvu intumescentního nátěru o tloušťce přes 2 mm (která ovšem zajistí v některých případech požární odolnost až R 90 minut[1]), či použijete intumescentní tmel nebo laminát, už nepůjde o konstrukci či prvek DP1, ale z ničeho nic budete mít hořlavou konstrukci řazenou jako DP3. Zdá se vám to nesmyslné? Mně také. Pamatujete, jak kdysi Vlasta Burian vysvětloval obecenstvu, jak se stal svým vlastním dědečkem?

Jinak řečeno – všechno je otázka výkladu a zdravého rozumu. Bohužel – možnost využít zdravého rozumu alespoň občas v současné době platné předpisy nedovolují, mimo jiné někdy i proto, že chybí ten vykladač.

Tím nechci říci, že je norma špatná, vyhovuje v naprosté většině případů. Ale existují prostě případy, kdy se řešení do krabičky napasovat nedá. A bohužel tohle je jeden z nich. Kdysi dávno existovala možnost, aby tehdejší HSSPO povolovala v odůvodněných případech výjimky. Tato možnost už bohužel dnes chybí, a protože je ČSN 73 0810 závazná, můžeme mít občas některé protipožární konstrukce DP3. Ovšem co s nimi tam, kde tatáž norma vyžaduje pouze konstrukce DP1?

No –  je nejvyšší čas, abych těchto úvodníků nechal. Nechci narušovat klidný život projektantů a normotvůrců.

Eduard Vašátko    


[1] U nás by to nešlo, protože tatáž norma v čl. 4.12. ukládá omezení na R 45, a tam většina nátěrů vyhovuje podmínce do 2 mm, ale třeba v Německu by to šlo, Tam ovšem zase neplatí ČSN 73 0810 a DINkám to nevadí.

Abych se tedy zapojil do Edova úvodníku (záměrně říkám Edova, protože pokud to jen trošku půjde – a dle jeho elánu to půjde ještě hodně dlouho, tak to bude stále jeho úvodník, jeho postřehy a komentáře nahradit nemohu[1]) – problém s klasifikací nám najednou vznikl po mnohaleté výrobě malých požárních uzávěrů – mřížek Aradex a na úpravě ocelových šachetních dvířek a dvířek rozvaděčů. Jedná se o výrobky z materiálů třídy reakce na oheň A1 (ocel a kalciumsilikátové desky) a intumescentních pásek nebo nátěru. V minulosti byly tyto konstrukce hodnoceny jako nehořlavé (DP1). Při poslední certifikaci jsme doplnili všechny požadované doklady a bylo nám sděleno, že výrobky jsou hořlavou konstrukcí – DP3, norma je norma. Znovu jsme při našich diskusích narazili na výklad normy – tentokrát článku 3.2.3 ČSN 73 0810, co lze ještě, a za jakých podmínek zařadit do konstrukcí DP1 a co je již DP3. Nakonec se nám podařilo (alespoň částečně) tyto výrobky v DP1 udržet, ale bylo to za cenu dlouhých rozborů jednotlivých vět a souvislostí uvedeného článku. Tato anabáze nás přiměla zasadit se o zpřesnění tohoto článku, v nejbližší době zkusíme poslat návrh. Je třeba říci, že z hlediska výrobce (v tomto případě např. naší firmy) – je nasnadě stávající normu vykládat určitým způsobem, zatímco z pohledu PBS (při sporném výkladu je vždy tendence k větší opatrnosti, a přiklonit se na stranu bezpečnosti) může být v některých případech výklad jiný, ba i opačný. To pochopitelně není dobře, norma musí být napsána jednoznačně. Eda se výše zmínil o rozdílech v chování těchto úprav – materiálů, takže to již nebudu znovu opakovat, ale důležité jsou i rozměry, které jsou u těchto výrobků z hlediska PBS v prostoru naprosto bezvýznamné.

  Dalším problematickým, a již několikrát upravovaným článkem 73 0810 je 6.2 – Těsnění prostupů kabelů a potrubí. Zde se již po několikáté „ulevuje“ od klasifikovaných těsnění, mění se rozměry a polohy prostupujících instalací, které stačí „dozdít“, nicméně vzápětí je v poznámce napsáno: … Pokud však skladba požárně dělící konstrukce nezaručuje požární utěsnění prostupujících rozvodů a instalací, musí být bez ohledu na použitý materiál prostupujících zařízení a jejich rozměry (např. průřezovou plochu) zajištěno utěsnění podle 7.5.8 ČSN EN 13501-2:2008 (obdobně jako podle 6.2.2)… Abych se přiznal, žádnou takovou požárně dělicí konstrukci, která by zaručovala požární utěsnění prostupujících rozvodů a instalací, neznám, takže podle daného článku bych musel utěsnit vše. Ze zkoušek, které jsme prováděli, jasně vyplývá, že pokud selže některé z protipožárních těsnění (zdůrazňuji – provedené nad rámec dozdění), potom normová zkušební konstrukce rozhodně rozšíření požáru nezabrání ani u té nejslabší plastové trubky, a to už vůbec nemluvím o demonstrativně zkoušené PVC trubce o průměru 110 mm ve stropu bez protipožárního těsnění, která zkolabovala – tj. zcela shořela ve čtvrté minutě.

  Ve svých důsledcích tento článek normy výrazně zhoršuje celistvost požárně dělicích konstrukcí v místě prostupujících instalací, a tím i narušuje celou koncepci PBS – dělení objektů na požární úseky. Svého času, když se uvažovalo o jedné z úprav 73 0810, jsem se u HZS zajímal o statistiky šíření požáru přes instalace a šachty. Bohužel jsem se nedostal k žádným relevantním údajům, kterými bych mohl požadavky na přísnější přístup k těsnění prostupů podložit, ačkoliv z hlediska HZS jsem dostal všechny sledované statistiky, včetně počtu mrtvých, zraněných i vyčíslení škod na majetku. Selhání těchto PBZ prostě není sledováno, ačkoliv při požárech šířených šachtami v bytových domech byli i mrtví. Možná to chtělo jen pátrat důsledněji, případně žádat HZS o zařazení sledování těchto statistik, ale nejsem si jist důležitostí tohoto požadavku, to by asi měli vyhodnotit jiní.

   Pokud jde o kabely, podle požadavku normy se mají těsnit svazky nad 1 kg hořlavé izolace. Co když jsou však vedeny v plastovém husím krku? Nebo na kovové lávce? Z hlediska PBS osobně nemám problém se zcela zazděnými kabely v půlmetrové zděné stěně, ale v příčce ze SDK, která má tloušťku 75 mm? Ta sama o sobě balancuje na hranici požární odolnosti EI 30, natož když jí protáhnu kabely a nějak je zasádruji. A vše „odpovídá“ znění normy. A co si počít s plastovou trubkou 110 mm zaizolovanou minerální vatou ve stropě? Co s ucpávkami, které jsou krásně provedené a označené, a následně zakryté tepelnou izolací podhledu? Otázek je tu bohužel čím dál více ale odpovědi chybějí.

Výrobci protipožárních těsnicích systémů zkoušejí těsnění podle evropských norem, které se neustále mění a vyvíjejí, klasifikace (tj. průkaz o požární odolnosti prostupu) shodného systému se kvůli tomu mění skoro každé tři roky dokonce i u těsnění ocelových(!!!) trubek, a my netěsníme ani kabely, ani menší plastové trubky! Proč se o tom zde zmiňuji? Opět to souvisí s ČSN 73 0810 a běžnou praxí na stavbách. Vede-li ocelová trubka stěnou ve vybouraném otvoru, pak se těsní. Buď ji stavba dozdí, a je to „téměř“ dle znění normy, anebo ji utěsní odborná firma (např. my) a vylepí na ni předepsaný štítek s požární odolností. A jsme u problému – je to klasifikovaný prostup, nebo doplnění konstrukce dle 6.2.1? Pokud to má být klasifikovaný prostup, neobejde se dnes bez izolace potrubí minerální izolací v předepsané délce. Už jste to někdo někdy na stavbě viděl? Pokud je to podle čl. 6.2.1,  pak musí být použito materiálů A1 nebo A2 – viz. poznámka: Je-li ve zděné, betonové, sendvičové či jiné požárně dělicí konstrukci v době výstavby vynechán montážní otvor např. pro potrubí, potom po instalaci potrubí musí být otvor dozděn, dobetonován či jinak zaplněn výrobky třídy reakce na oheň A1 nebo A2, a to až k potrubí tak, aby byla zajištěna celistvost konstrukce a její požární odolnost až k vnějšímu povrchu potrubí…. Neznám protipožární tmel certifikovaný k požárním ucpávkám, který by měl klasifikaci A1 nebo A2. Většinou klasifikace není uvedena, nebo je označena „F – nebyla zkoušena“. A koneckonců, proč by měla být? – bývají to silikonové nebo akrylátové hmoty, které jsou plněné zpěnitelnými („hořlavými“) chemikáliemi a složkami, nemají tedy v žádném případě šanci se do A1 nebo A2 dostat, ale hlavně: nikdo to po nich u klasifikovaných ucpávek nechce!!! Je takto utěsněný prostup ocelové trubky (a shodným postupem se dostaneme k limitům u plastových trubek, množství i kvalitě kabelů) méně bezpečný než dozděný? No asi není, ale normové a zákonné požadavky vypadají jinak. Tato ČSN je uvedená ve vyhlášce 23/2008 Sb. v platném znění, takže je závazná. Takových „drobných“ nedostatků se dá najít více, ale všechny tyto problémy ukazuje až praxe, a pak záleží už jenom na drobnosti – uvést tuto praxi do souladu se všemi předpisy.

Proč to zde celé zmiňuji? Při několika posledních kontrolách PBZ jsem se dostal do nepříjemných situací, kdy jsem nebyl na „všetečné“ dotazy tohoto typu s to odpovědět.

Ale abych si jenom nestěžoval na normovou a právní džungli, dostalo se mi poslední dobou do ruky několik pozitivních výsledků, z nichž bych rád ukázal na jeden:

Výsledek poslední zkoušky funkčnosti po 20 ti letech a tím pádem životnosti protipožárního nátěru Dexaryl B Transparent. Dle předběžných výsledků (ještě nemám  k dispozici protokoly) se jejich funkčnost nijak zásadně nemění, a tím je tedy prokázaná životnost 20 let! Myslím, že je to zatím jediný intumescentní nátěr (ať již na dřevo nebo ocel), který má takovéto hodnocení životnosti a funkčnosti po 20 letech v prostředí přirozeného stárnutí – vzorky jsou z roku 1994!

Pro ilustraci funkčnosti nátěru přikládám dvě fotografie, na první jsou vzorky s aplikovaným nátěrem, na druhé zbytky vzorku po zkoušce bez nátěru. Jedná se o prastarou zkoušku podle dnes již neplatné ČSN 49 0608 (komínová zkouška podle Truax – Harrisona), kterou je však nutné opakovat stále shodným postupem, jinak by vypovídající hodnoty nebyly relevantní.

Zatím byly provedeny dvě zkoušky z pěti, na fotkách je vždy všech pět vzorků.

Spálené a nespálené chráněné vzorky;  V miskách – co zůstalo z nechráněných vzorků

Až budeme mít k dispozici zkušební protokoly, obratem zveřejníme jejich výsledky, zajímavé jistě především pro ty z vás, kteří se bojí o životnost protipožární ochrany stávajících konstrukcí opatřených Dexarylem.

Pokud jde o poslední změny v našich certifikovaných výrobcích, všechny materiály a aplikace se dodávají v nezměněné kvalitě a klasifikaci, až na úpravu ocelových dvířek Dexamin DV/S. Zde platí klasifikace DP1 pouze do rozměru 0,48 m2, nad tento rozměr jsou takto upravená dvířka již klasifikována jako konstrukce DP3.

Aktuální údaje o námi nejčastěji dodávaných výrobcích naleznete na internetové adrese www.seidl.cz v rubrice katalog.

Ing. Petr Bohuslav

Sdílejte článek

Další články v sekci Technický zpravodaj