Kde nás najdete? Zakázkové oddělení: 499 320 459, technická kancelář: 608 075 005, 281 017 369
Kde chybí prevence,
hasiči nepomohou!
31
LET

Vyšel nový zpravodaj č. 46 – zde Úvodník

Publikováno dne 22. 10. 2014


Autor: Eduard Vašátko

Motto: Všechno se dá vysvětlit. Bohužel ne všem.

Jak jde život …

A máme zase před volbami. Je to zvláštní, my máme pořád před nějakými volbami. Kdysi v šeré minulosti jsem v době nadcházejících voleb míval intenzivní pocit, že jdu do nějakého absurdního divadla, kde hrají pořád ten samý kus, který už jsem mnohokrát viděl a který má stále jen jediné finále – že totiž za bouřlivých ovací všeho dobrovolného i nedobrovolného publika zvítězí Strana. A šlo obvykle jen o to, zda vyhraje na 99.2 nebo 99,9 %.

Teď máme těch stran a straniček „neurekom“, jak krásně říkají bratři Slováci, ale ten pocit mám stále stejný – v podstatě je jedno, která ta partaj vyhraje, protože všechny jsou stejné, kdyby se alespoň jediná od těch druhých něčím reálným lišila. Ale ze všech těch plakátů a billboardů a letáků a rozhlasových a televizních relací se pořád jen dozvídám, co všechno dobrého mě ten pán nebo ta paní zase slibuje, co už všechno udělal dobrého, jak zakročí proti korupci, že se nebudu muset bát o svoji bezpečnost atd. atd., blablablabla.

A dějí se zázraky, kam se hrabe Pán Ježíš a jeho krmení zástupů pěti či kolika chleby. Když si tak vzpomenu, jak zlořečený Kalousek šetřil peníze, od huby nám všem utrhoval s tím, že státní kasa musí šetřit, mně důchodci 24 000 Kč z daňového základu odečíst nedovolil a jiná příkoří chudým pracujícím i nepracujícím činil, a najednou – peněz dost. To takový Sobotka je jiný kabrňák. Spolu s Babišem rozdávají plnými hrstmi – tu policajtům, tu nám hasičům, tady zas úředníkům, nějaké ty peníze se najdou i pro učitele a do zdravotnictví, dokonce i ty ošklivé poplatky, které nás při každé návštěvě doktora připravily o cenu jednoho piva v průměrné hospodě nám hodní socani zrušili – a peněz je pořád dost, dokonce i ten deficit, který se tomu nedoukovi Kalouskovi podařilo při všech těch úsporách snížit na jenom ubohých 100 miliard dokáže Sobotka, Babiš a jeho přátelé hravě snížit při všem tom rozdávání ještě o 10 miliard. Prostě zázrak – ostatně, říkal to už pan Špidla – „Zdroje prostě jsou“, jen je najít. Prostě Kalousek byl žabař a měli by ho zavřít. Bůh ví, kam ty ušetřené peníze vlastně dal, když teď najednou jsou a předtím nebyly.

Jenom jsem při všech těch slibech zatím od nikoho neslyšel, kde se ty zázračné peníze najednou vzaly. Jistě, naše bdělá policie zatkla pár zločinců, kteří si ulili tu a tam nějaké ty zlaté cihly, pár těch miliónků pod podlahou nebo ve štrozoku (pokud jsme jim je zase nevrátili), ale že by to dělalo tolik miliard? Nebo to zase skončí (samozřejmě až po volbách) – dnes již okřídleným rčením přítele (nebo snad soudruha) Sobotky, že předvolební sliby byly bohužel jaksi mimo ekonomickou realitu. Zkrátka – lidská paměť je krátká a „mundus vult decipi[1]“. Nebo že by to byly ty peníze, které ošklivý Kalousek předtím ušetřil?

A zase trochu odlehčení, takže z jiné kapsy. Na rozdíl od prázdných řečí a pojmů bez obsahu jsou pojmy, nad kterými se sluší zamyslet, protože se z některých začínají zčista jasna vyvíjet nové civilizační choroby, které můžete dostat nebo které už dokonce máte, aniž to tušíte.

Člověk by řekl, že je prostě líný něco udělat, jsou věci, do kterých se vám prostě nechce, a vy je pořád odkládáte – a tumáš – vy jste vlastně nemocný a ani o tom nevíte. Tuhle jsem poslouchal na DVTV besedu s panem Ludwigem, kde vysvětloval, co to je prokrastinace. Pochopil jsem, možná špatně, že je to vznešené slovo, které vysvětluje to, co se poslední dobou děje i se mnou, že se totiž snažím co nejvíce odkládat plnění svých povinností a úkolů, a řešit všechno až na poslední chvíli, (jako třeba tento úvodník). Což mě dostává do stresu, a to má samozřejmě vliv na mé zdraví. A tím pádem jsem vlastně nemocný. Škoda, že už jsem v penzi, třeba bych na to dostal i neschopenku.

Ovšem pokud bych to bral důsledně a vzal si k ruce statistiky, trpí touto chorobou téměř každý Čech. Viz například fronty na finančních úřadech vždy koncem března i jinde těsně před koncem platného termínu. Tahle choroba je také důvodem toho, proč si poslední dobou příliš povinností nepřipouštím, a těm pravidelným se snažím vyhýbat.

Bohužel – jednou z věcí, kterým se mě zatím vyhnout nepodařilo, jsou znalecké posudky. Jak mnozí vědí, nejsem projektant, věnoval jsem se celý život spíš materiálům a jejich formulaci, jejich funkci v požární ochraně a aplikacím, a v poslední dobou zjišťuji, že v dnešní době databází a wikipedií chybí na webu celá řada údajů o materiálech a hmotách, které se vyráběly a používaly (z mého hlediska) ještě docela nedávno, a které již nikdo nezná. Jde především o materiály české nebo československé, o jejich názvy, značky a složení, jejichž výroba zanikla někdy před rokem 1990, ale které se v dobách třeskutého socialismu hojně používaly ve stavbách i jinde. Nestěžuji si, řadu z těch údajů dosud mám v archivu, a občas najdu i jejich parametry, a proto mohu tu a tam napsat i zasvěcený posudek na některou ze starších konstrukcí, opatřenou nějakým tím starým protipožárním nástřikem či obkladem. Ale trochu mě to děsí z jiného hlediska:

Máme v Česku (ale samozřejmě i na Slovensku) tisíce staveb, kolaudovaných před rokem 1990, ale i takových, které byly schváleny do užívání ještě daleko dříve. Nemluvím o historických stavbách, ale o běžných občanských a průmyslových objektech, postavených ve 20. století podle v té době platných stavebních i požárních předpisů. Každý ten předpis vycházel ze znalostí a požadavků své doby, a samozřejmě i ze znalostí materiálů a jejich parametrů, v té době požadovaných. A tak máme značné množství staveb, které obsahují např. azbest v nejrůznější podobě, dokonce i v jednotlivých bytech (např. vzduchotechnické potrubí a jeho izolace v kuchyňských digestořích starších domů), azbestové nástřiky na nosných konstrukcích, na které se přijde jenom občas – když se budova nebo její část rekonstruuje, obklady z azbestových desek či tvarovek – a nejde zdaleka jenom o „boletické panely“ – a nikdo si toho nevšímá, protože bez podrobné analýzy se to moc nepozná, a ostatně – kdo by do toho „rejpal“, že?  A to je jenom hygiena, co teprve protipožární konstrukce.

Já vím, že se s tím nedá prakticky nic dělat, protože náklady s tím spojené by byly obrovské, ale mělo by se na to myslet alespoň v rámci nějakého obecného předpisu, který by stanovil, že požární řády a různé ty plány, jak zasahovat při požárech alespoň těch větších objektů by měly obsahovat i stručné poučení o tom, kdy byla budova postavena a podle jakých předpisů, aby hasiči věděli, co je může čekat. Vysvětlím:

Některé pojmy a jejich obsah a definice se v průběhu let značně změnily. Pojem požární uzávěr, či spíše dveře, znamenal v r. 1920 v podstatě ocelové dveře na půdu nebo do sklepa nebo prostě nějaké dveře z nehořlavého materiálu nebo dřevěné, oplechované. Ovšem nějaké těsnění či kování tehdy nikdo příliš neřešil, i když určitě nějaké konstrukce byly. Ale žádný předpis patrně nic takového nevyžadoval, protože chyběl pojem „požární úsek“, „úniková cesta“ atd. To je vymyšlenost dnešní doby.

No jo, ale to znamená, že většina starších domů – pokud nebyly po roce 1970 rekonstruovány – žádné požární úseky a únikové cesty nemá, a dveře do jednotlivých bytů jsou obyčejné, často atypických rozměrů, s nadsvětlíkem, někdy i dvoukřídlové a prosklené.

Ale nemusíme až tak daleko. Nedávno jsem posuzoval 2 několikapatrové objekty, postavené v letech 1972 – 1974. Objekty byly postaveny nejprve jako zařízení staveniště, později byly překolaudovány na administrativní budovy v r. 1995. V objektech je celkem cca 50 požárních uzávěrů, které tam byly instalovány průběžně – některé přímo při výstavbě, některé později.

Při podrobné analýze jsem zjistil, že až na dvě výjimky, tj. uzávěry, instalované v posledních letech náhradou za poškozené starší, dnešním předpisům nevyhovuje žádný. Málokdo si uvědomuje, že požární uzávěr schválený v roce 1973 má zcela jiné vlastnosti, než požární uzávěr zkoušený v roce 1995, a opět trochu jiné, než uzávěr, certifikovaný v roce 2004. A to i za předpokladu, že byly udělány všechny správně.

První verze tehdejší zkušební normy ČSN 73 0852, na jejímž základě byly hodnoceny parametry požárních uzávěrů a zkoušena jejich požární odolnost byla sice vydána v r. 1973, ovšem s platností od 1. 3. 1976. Poslední znění (verze 5) platilo do 31. 3. 2000, kdy bylo nahrazeno evropskou normou ČSN EN 1634-1, ovšem při souběžném zavedení řady dalších norem, přímo ovlivňujících výsledky zkoušení (ČSN EN řady 1363-1 až 3.) Platnost zkušebních protokolů podle původní normy, a na jejím základě i případně vydaných certifikátů byla zrušena, pokud si pamatuji, ke dni 30. 9. 2004, možná ještě dříve.

Během všech pěti změn zkušebního předpisu v různých letech docházelo k úpravám, které měly vliv na výslednou klasifikaci hodnoceného uzávěru. Např. změna 5 nařídila zkoušení uzávěrů zásadně odemčených a bez klíče, zatímco až do roku 1995 bylo možné zkoušet uzávěry zamčené –  a už jenom tato změna mohla ovlivnit výslednou požární odolnost v řádu až deseti minut i více. Takových změn bylo několik.

Navíc v roce 1997 byl s účinností od 1. 9. 1997 přijat nyní již několikrát novelizovaný zákon 22/1997 Sb., a z toho pak vyplývající řada dnes již rovněž novelizovaných nařízení vlády, NV 178/1997 Sb., NV 163/2002 Sb., v platném znění a v letošním roce zrušené NV 190/2002 Sb. Současně byly zřízeny Autorizované osoby, tedy zkušební instituce, nahrazující dřívější Státní zkušebny a povinná certifikace výrobků a prohlášení shody výrobku.

Jinými slovy – a to je důvod, proč o tom píši – jak se může hasič, který vstupuje při zásahu do takového objektu spolehnout na to, že ty deklarované třicetiminutové dveře, okolo kterých musí bezpečně projít tam a někdy i zpátky, a na kterých je občas i příslušné označení[2] vydrží opravdu půl hodiny, když ví (nebo neví), že ty dveře byly instalovány před rokem 1995, kdy mohly být v takových dveřích střelky z lehko tavitelné slitiny, které se při požáru roztaví po 15ti minutách[3]? A když střelka v nezamčených dveřích povolí, mohou se dveře přetlakem otevřít rovnou před nebo za hasičem? A zažili jste někdy, co to je „flashover?“ A takových potenciálních hororů je zakleto v předpisech podstatně víc. Stačí věčné diskuse o těsnění prostupů v šachtách, dobetonování atd. – viz předchozí úvodník z minulého čísla.

Apropo – zkoušení – to je také jedna z takových obezliček. Nedávno proběhl v TV hezký šot o tom, že si ČOI nechala ověřit ve zkušebně PAVUS čtvery jednokřídlové bytové dveře od 4 různých výrobců, běžně dodávané na trh a deklarované jako EI 30 DP3. Jak bylo zřetelně vidět na uvedeném snímku, troje nevydržely déle než 7 minut, ačkoliv všechny měly platný certifikát na 30 minut. Nevím, zda šlo ve všech případech o uzávěry české provenience, ale minimálně ve třech určitě, s tím čtvrtým si nejsem zcela jist. Ovšem slyšel jsem ve stejném vysílání, jak se majitel jedné z postižených společností rozčiloval, že on má na ty dveře platný certifikát, a že ho takový zveřejněný výsledek zkoušky poškozuje.

Místo aby se chytil za nos. Těch protestů a sporů, že oni u toho nebyli, a že kdyby tam bývali byli, tak ty dveře vydržely, a že zkušebna ani neví, jak se takové dveře zkouší – jo Slováci, ti to jinak umějí, také nám tam ty dveře při nové zkoušce vyšly. Napadá mě – jestlipak byly ty nově zkoušené dveře vybrány namátkou z nějakých zkušebnou určených Stavebnin a za přítomnosti notáře či jiné úřední osoby, zaručující nestrannost? Na druhé straně nechápu, proč u té kontrolní zkoušky zástupce výrobců nebyl, alespoň by odpadly zbytečné námitky.

Tady je totiž další problém, o kterém všichni víme, ale každý dělá, že vlastně o nic nejde. Samozřejmě, že jde! Taky jsem o tom už kdysi na těchto stránkách psal[4]. Když jdu s výrobkem k průkazným zkouškám do zkušebny, dám si na vzorku opravdu hodně záležet, aby vyšel. Zkouška totiž stojí obvykle několik set tisíc korun, a zbůhdarma vyhodit tolik peněz se nikomu nechce (nehledě už na „zmařenou investici“ z hlediska FÚ), takže to prostě vyjít musí. Ty velké firmy, které se výrobou dveří zabývají skutečně profesionálně, si kvůli tomu doma většinou postaví alespoň malé zkušební zařízení, případně dlouhodobě spolupracují s některou zkušebnou[5], jeden z prvních výrobců si kdysi dokonce postavil doma vlastní velkou zkušební pec – (tehdejší OSMP, resp. nynější Pyrobatys v Batizovcích[6] ), kde si své výrobky předzkoušel doma, a teprve potom šel k průkazným zkouškám. V součtu pak zkoušení přijde o hodně levněji, a výsledky jsou spolehlivější.

Firmy, které tolik možností nemají, se prostě spokojí se základní průkaznou zkouškou, která jim umožní získání platného certifikátu, a na základě toho spustí výrobu. Jenže! Jenže si nikdo nevšímá větičky, která je uvedena s různými modifikacemi v každém zkušebním protokolu, a která už někdy od roku 1985 říká, že: „Výsledky zkoušky se týkají pouze zkoušeného vzorku“ (u uzávěrů doplněno ještě slovy „včetně způsobu osazení v konstrukci“). Jinými slovy – zkušebna potvrzuje, že zkoušený výrobek v provedení, které bylo zkoušeno a stejným způsobem osazené v konstrukci (tedy v rámu a závěsech a s dalším kováním) dosáhl těch a těch parametrů. A v klasifikaci rozšiřuje na všechny stejné výrobky, stejně osazené a se stejným kováním. Tečka.  Na základě této zkoušky pak AO vydá příslušný certifikát, který ovšem opět potvrzuje totéž – že zkoušený typ splnil požadavky příslušné klasifikační normy, a že dosáhl při zkouškách požadované požární odolnosti.

To ostatní je již odpovědností výrobce. Pochopitelně – něco jiného je připravit ke zkouškám vypiplaný vzorek, na jehož výrobě stráví vybraní specialisté u výrobce řadu hodin, aby bylo všechno OK, a něco jiného je sériová výroba uzávěrů, kde se už musí hledět na čas a měnící se parametry materiálu, aby se výroba vyplatila. Proto také AO obvykle každoročně dohlíží na samotnou výrobu certifikovaného výrobku, organizaci práce ve výrobě, a zda je zkušebnou ověřená technologie dodržována. Ovšem tento dohled jednou za rok samozřejmě nemůže ověřit všechno, navíc výrobce ví předem, kdy příslušná kontrola přijede.

No a pak zčista jasna „motyka spustí“ a někoho napadne ověřit sériově vyráběné „protipožární“ dveře, a ony najednou protipožární nejsou. Je to v podstatě náhoda, že do toho ČOI vůbec šla, ta zkouška určitě stála nejméně 200 000 Kč, a kdoví, kdo ji platil, ale jak je vidět – najednou je problém. Co s tím má teď inspekce najednou proboha udělat?

Jsem skutečně zvědav, jak se k těm výsledkům postaví státní správa, jestli se to skutečně bude řešit, nebo zda výsledky tiše vyšumí pod koberec. Ale neměly by – protože tady přece nejde jen o pokutu, ale jak se pozná, které výrobky těch postižených firem byly ještě (anebo vůbec) dobré, a které už nebyly funkční. Vždyť za léta od zavedení výroby se těch dveří muselo udělat stovky a tisíce, a certifikát se obvykle uděluje nejméně na 3 roky, a i potom se (nedojde-li ke změně předpisů) většinou jen prodlužuje – to bude každý z majitelů již instalované dveře reklamovat? A když nevyhověly jednokřídlovky, jak si mám být jistý, že zrovna dvoukřídlovky nebo dveře s vyšší požární odolností od stejného výrobce budou vyhovovat? Znamená to, že byty s těmito dveřmi neodpovídají projektu, a nejsou z požárního hlediska bezpečné, takže to není jen na vůli majitelů bytů, ale přímo povinnost výměny? Nebo udělíme vyjímku? A nejde náhodou o obecné ohrožení?

A je zbytečné se rozčilovat, protože chyba je v systému zkoušení a certifikace, a ne jenom v těch dveřích. Ona totiž ta první zkouška, na jejímž základě se vydává certifikát, by měla sloužit skutečně jen k tomu, aby umožnila zahájit sériovou výrobu. Ale ten certifikát by měl platit nejvýše rok nebo 2 roky, nebo pro určitý, omezený počet kusů, a následný certifikát nebo jeho prodloužení by mělo být vydáno až na základě další zkoušky na vzorku, který by byl vybrán z distribuce nebo u odběratele, a to náhodně, a výhradně zkušebnou, za účasti nějaké úřední osoby, aby nedošlo k nějaké dodatečné záměně.

A teprve tato zkouška by měla být rozhodující a platná. Rozhodně by se tak mělo postupovat u každého výrobku, který se instaluje do stavby hotový, jako jsou právě uzávěry. Právě tak by měly být zkoušeny i nátěry a nástřikové hmoty – ne na vzorcích, které dodá výrobce, ale stejným způsobem – po roce či dvou na vzorcích, vyrobených pod dohledem výrobce nezávislou osobou či firmou z náhodně odebraných vzorků materiálu z výroby – v těchto případech by šlo zkoušky zlevnit tím, že by se současně při první zkoušce zkoušely i menší vzorky na plechu a v další fázi by se pak zkoušely už jenom plechy pro srovnání.

A dalším problémem je ten dodatek k té větě ve zkušebním protokolu: „včetně způsobu osazení v konstrukci“. Kdo kontroluje při aplikaci běžných třicetiminutových uzávěrů, zda jsou křídla skutečně osazována správně, zda jsou shodné závěsy, zámky případně samozavírače? Vždyť do 30 minut je obvykle povolena instalace do zárubní CgU, leda že by si výrobce vyhradil zárubeň vlastní. Ovšem je pravda, že jsem viděl ve stavebninách dokonce „protipožární“ dveřní křídla bez zárubní a bez kování – ať si tam dá každý, co chce. Také se to většinou dělá, zkuste si magnetem u vlastních dveří střelku, jestli je skutečně železná. Velké podniky si totiž s oblibou předělávají zámky pro univerzální klíč, a někdy mění celé kování. Ostatně i instalace protipožárních dveří je specifická a který z výrobců školí montážní firmy pro instalaci svých dveří?[7]

Připadám si jako kolovrátek – tohle všechno jsou věci, o kterých už píšu déle než dvacet let, a každý dělá, že se ho to netýká.

Něco je tady špatně, a v tom vidím problém. O zkoušení a certifikaci požárně bezpečnostních zařízení se dnes starají (a to je v pořádku) – až na výjimky – nestátní organizace. Všechny ty akreditované zkušebny, Autorizované i jiné osoby atd. jsou vesměs obchodní společnosti nebo vysoké školy či univerzity a stát jim uděluje akreditaci prostřednictvím svého orgánu, a také je průběžně kontroluje. (ČIA)

O kolaudace a uvádění objektů do provozu se stará prostřednictvím stavebních úřadů a dotčených orgánů stát. Prosím, s tím se nedá nic dělat, i to je v pořádku, protože to je odpovědnost státu.

Ale chybí tady ten mezičlánek, který by hlídal bezpečnost objektu v průběhu let, to znamená, který by dokázal posoudit, že to, co bylo bezpečné před dvaceti lety, dnes už bezpečné není a to není jenom v tom, že materiály ztrácejí časem některé vlastnosti (nátěry), ale vtom, že se mění předpisy, které mohou způsobit změnu požadavků na některé konstrukce nebo materiály (azbest, těsnění prostupů, uzávěry) nebo celkový přístup k bezpečnosti osob (toxicita kouře)… A že výrobci dodržují technologie, které jsou průkazně odzkoušené, a na které mají certifikát.

Ten mezičlánek vlastně ani nechybí, ale nefunguje. V civilizovaných zemích to bývají pojišťovny. Naše firma na to narazila hned v začátcích své existence, když jsme někdy v roce 1992 natírali jeden objekt v Západních Čechách pro německého investora, který – s ohledem na tehdy neexistující konvertibilitu koruny – si pojištění budovy vyjednal s německou pojišťovnou. Akce trvala tenkrát asi 14 dnů, a během stříkání a hlavně při kontrolách tloušťky nátěru nám stáli za zády dva kontroloři té německé pojišťovny, a kontrolovali a měřili každý krok. A vyžadovali i kontrolní měřící protokoly, které obsahovaly i značku nátěru, protokoly o průkazných zkouškách, dimenzační tabulky a řadu dalších podkladů. Něco podobného jsem zažil o něco později ve Štúrovu se švédskou pojišťovnou, i když tam k realizaci vlastně vůbec nedošlo, protože investor nebyl ochoten na požadavky pojišťovny přistoupit.

Proč to říkám ? Protože si myslím, že u nás hasiči suplují něco, co se jich vůbec netýká. Bezpečnost objektu je především věcí majitele a pojišťovny. Stát se má starat především o obecné ohrožení, tedy aby se případný požár nešířil na další objekty, aby byly volné příjezdové cesty, manipulační plochy, volné únikové cesty v objektu atd. Bohužel je u nás situace opačná. Investor či uživatel objektu ve většině případů hledá cesty, jak se požárním kontrolám vyhnout, nebo jak ošidit i ty nejzákladnější věci (např. půjčování hasicích přístrojů na dobu kontroly), výrobci se snaží své certifikované výrobky pokud možno „zjednodušit“, a preventisté na pořádnou kontrolu v podstatě nemají ani čas – jenom si spočítejte, kolik projektů musí v běžném okrese připomínkovat, a kolik kolaudací řešit, a kolik času na to má těch pár lidí, kteří na dnešních útvarech na prevenci ještě jsou.

Tady prostě chybí funkce pojišťoven, protože jde v první řadě o jejich peníze. Prevenci mohou přece hlídat stanovením výše pojistného. Kdysi dávno jsme se snažili pod dojmem výše uvedených zkušeností oslovit asi 5 těch největších pojišťoven s nabídkou spolupráce, poskytnutím slev jejich zákazníkům s tím, že jim budeme zajišťovat i kontrolu podle potřeby – vždycky jsme zjistili, že to z různých objektivních důvodů není možné. Až teprve později mně soukromě kolegyně, která v jedné takové pojišťovně chvíli jako požární specialistka seděla, řekla, že je to otázka konkurence, a že do toho žádná pojišťovna nepůjde.

Měla pravdu – ovšem od té doby uplynulo přece jenom 20 let, a myslím, že by byl čas na to, aby se nějaká ta Asociace pojišťoven nebo nějaký ten podobný spolek, který pojišťovny mají, vzájemně dohodl, a podmínil nějakou interní směrnicí závislost výše pojistného na prokazování a průběžné kontrole stavu objektu. Podle mého názoru by na tom vydělal stát i pojišťovny, a zvýšila by se i bezpečnost lidí a hasičů při požáru. A dost možná, že by stálo za úvahu zavést pro vlastníky nemovitostí povinné pojištění odpovědnosti za škodu – něco jako mají majitelé aut. Určitě teď rozčílím hodně lidí, ale vžijte se do situace majitele domu nebo bytu, kterému z nedbalosti nájemníka nebo souseda vyhoří dům nebo ho hasiči vytopí, a on sám pojištění nemá nebo je pod-pojištěn…

Já vím, že jsem slepička idealistka, jak praví klasik, ale jestliže to funguje jinde, proč by to nemohlo fungovat u nás?


[1] Svět chce být klamán (pro ty, co neumějí latinsky – to abych ukázal, jak jsem chytrej)

[2] Možná, někdy

[3] Ale atest měly 30 minut, protože se zkoušely zamčené

[4] To ne, že bych byl tak chytrý, ale byl jsem kdysi šéfem rezortní zkušebny FMHTS 1319 a způsob zkoušení a certifikace jsme měli ve zkušebních podmínkách a ještě si to pamatuji.

[5] To nemusí být jen PAVUS, zkušebna je i na Slovensku a malou pec má i VVUD v Březnici.

[6] Na této peci vznikla dnešní slovenská zkušebna FIRES.

[7] I když jich pár znám

Sdílejte článek

Další články v sekci Technický zpravodaj