Kde nás najdete? Zakázkové oddělení: 499 320 459, technická kancelář: 608 075 005, 281 017 369
Kde chybí prevence,
hasiči nepomohou!
31
LET

Vyšel nový zpravodaj č. 47 – zde Úvodník

Publikováno dne 20. 4. 2016

Autor: Eduard Vašátko

Motto:  Ono je to těžké: kde je bída, tam hrozí socialismus, a kde je socialismus, tam hrozí bída.

Alois Rašín

Jak jde život …

Letos žádné volby, takže bych v podstatě ani neměl na co nadávat, pokud samozřejmě vynechám různé choroby a řadu úředních nesmyslů, které mě čím dál více postihují. Mám všeho dost, a už jsem to tady říkal několikrát – je čas odejít. Jenže původně jsem na to nenápadně upozorňoval někoho jiného, teď bych sám rád všeho nechal a choval rybičky v akváriu, a pořád nemohu, protože nemám komu dát do ruky to veslo.

Ovšem problémů je pořád dost, a tak jsme se tentokrát dohodli, že věnujeme toto číslo další poněkud sporné problematice, která se nás všech stále více dotýká – a to jsou vyhlášky, normy, ČSN, EN a já bych k tomu přidal ještě určité specifikum – kontroly a posudky, odborníci a znalci. To téma – alespoň ve mně – už delší dobu zrálo, zejména po vydání novely vyhlášky 246/2001 Sb. a po několika posledních kontrolách, které jsem v rámci znaleckých posudků provedl na některých zkolaudovaných, a tedy užívaných stavbách, jak se ukazuje, nejsem sám. O tom svědčí i následující příspěvek ing. Karpaše, Ivany Nohové a jako v každém čísle to dokresluje i souborný přehled předpisů a norem ing. Jany Buchtové. Problémy s normami a normalizací se – jak je vidět z příspěvku ing. Giliana – řeší i na Slovensku.

Já vím, že názory na tyto otázky se různí podle toho, co člověk dělá, do jaké míry se ho požární problematika dotýká, a jak dalece mu ten který předpis či novela vyhovuje. Jeden můj „letitý“[1] přítel z pražské prevence mně při každém setkání říká, že kdykoliv si přečte můj nový úvodník, má chuť mně napsat nebo zavolat, případně mě nakopnout, protože on vidí některé věci jinak, naštěstí mu jeho vrozená pasivita nedá a postupně na to zapomene, takže zatím přežívám bez úrazu.

 Pokud moje paměť sahá, nadávám v rámci těchto zpravodajů, ale i na různých seminářích i jinde na to, že stát se – stejně jako za dřevních dob socializmu – vnucuje všude, do všeho zasahuje, a všechno by chtěl ovlivňovat a pokud možno řídit. Z toho vyplývá neuvěřitelná spousta všech možných zákonů, vyhlášek, předpisů, nařízení a směrnic – to se prostě nezměnilo a pravděpodobně ani nezmění, protože v tom je smysl jeho existence, a existence úředníků, kteří z toho žijí.

Stát by se měl ovšem v prvé řadě starat především o bezpečnost svých občanů, či spíše lidí, kteří na jeho území žijí, tedy o předpisy, které (z našeho hlediska) řeší obecnou problematiku a organizaci stavebnictví, územní plán atd. Právě tak by měl vydávat základní projektové normy, které by měly standardizovat požadavky na stavby, a případně i jednotné zkušební předpisy, prokazující vlastnosti materiálů, ve stavbách používaných.

Tuto problematiku a její řešení by měl také stát prostřednictvím svých úředníků, tedy v daném případě orgány prevence jednotlivých HZS v projektové dokumentaci hlídat a kontrolovat především z hlediska možného obecného ohrožení. A dost! Vše ostatní by mělo být na odpovědnosti projektantů a dodavatelů. Preventistům by ubyla spousta zbytečné práce, a případné chyby by odhalila následná kontrola, nejméně alespoň taková, jakou nařizovala vyhláška 246/2001 Sb. Myslím, že by se zároveň podstatně zvýšila odpovědnost stavebních firem a jejich dodavatelů, protože by musely věnovat podstatně více času přípravě staveb, a stavba by se neřešila pouze na základě ceny, ale také kvalitou a spolehlivostí provedení. 

To ostatní by měly řešit především firmy a organizace, které jsou na dodržování těch základních předpisů závislé, především investoři a vlastníci stavebních objektů, jejich uživatelé a hlavně pojišťovny. Nedávno jsem tady napsal, že nechápu, proč není pojištění staveb ze zákona povinné, a to především z hlediska obecné odpovědnosti, když se na druhé straně vyžaduje povinné pojištění motorových vozidel, které svým provozem mohou způsobit podstatně menší škody, a ohrozit méně životů, než požár a jeho důsledky. Ovšem je samozřejmě daleko pohodlnější, vymlouvat se na stát, a na to, že požár proběhl přesně podle normy, protože při všech kontrolách bylo přece všechno splněno a dodrženo – a tedy vlastně nikdo za nic neodpovídá. Takže vlastně není co řešit, protože dobrotivý stát za nás sejme všechny hříchy.

Nicméně stejně pravdivá je skutečnost, že to ten stát, personifikovaný svými úředníky, prostě neumí, a tak vznikají různé vyhlášky a předpisy, které cosi nařizují a vyžadují, ale výsledky a důsledky těchto nařízení už nikdo nekontroluje ani nehlídá (nejsou lidi), takže si na to postupně těmito předpisy postižení lidé či firmy zvyknou, a buď je zcela ignorují, nebo danou problematiku řeší jenom formálně.

Když potom skutečně dojde „na lámání chleba“ a dojde k požáru, příslušní vyšetřovatelé hledají především příčiny požáru, jsou schopni perfektně určit, kde a proč požár vznikl a kdo za to může – ale nikdo se už tak moc nestará, zda fungovala instalovaná požárně bezpečnostní zařízení, a zda byla řádně provedena a navržena. Jak je možné, že ocelová nosná konstrukce, která měla být chráněna nátěrem na 30 minut spadla za čtvrt hodiny, jak je možné, že se oheň rozšířil instalačními šachtami a v pátém patře se otrávila rodina s dvěma dětmi, když hořelo v přízemí? 

Proto by měly být důsledně prováděny kontroly, tak, jak určovala alespoň vyhláška 246/2001 Sb. a jak mlhavě tvrdí i její novela „provozuschopnosti“ všech PBZ. Je jasné, že pokud nějaká projektová norma nařizuje požární těsnění kabelových rozvodů mezi požárními úseky a během let se v běžném provozu vymění nebo přidá řada kabelů, nebudou asi všechny při kolaudaci provedené ucpávky v pořádku, a i kdyby byly, někdo by měl zjistit, zda odpovídají předpisům. A je jistě prima, když mám protipožárním nátěrem natřenou ocelovou nosnou konstrukci proskleného světlíku, pokud mně po ní ovšem netečou kondenzáty, a ten nátěr už dávno není to, co dostalo ten atest ve zkušebně. Prostě jak říkávali kdysi v dobách mého mládí soudruzi: „Důvěřovat, ale prověřovat“. V tomto smyslu by to mělo platit tím spíše i dnes.

No a protože kontroly jsou na druhé straně výborný „kšeft“, a řada odpovědnějších firem, hlavně těch zahraničních, kde jsou tyto otázky odpovědnosti zažité nebo kde mají pojišťovnu, která tyto kontroly vyžaduje, vylíhla se – zejména v posledních letech – řada odborníků a znalců, či spíše kontrolorů, kteří rychle přišli na to, jak dostat za málo práce hodně peněz.

Závažný problém, o kterém tady ostatně mluvím do nekonečna už řadu let, spočívá v tom, že nikdo nevyvozuje ani po prokázaném selhání PBZ prakticky žádnou odpovědnost, nikdo za nic nemůže, v mnoha případech se v žádné dokumentaci nedá ani zjistit, kdo konkrétní zařízení na stavbu dodal a kdo ho vyrobil – a i když se to nakonec prokáže, firma už dávno neexistuje nebo se ukáže jakýsi doklad na kdysi zkoušený výrobek, který se dnes ovšem už dávno vyrábí jinak, a nikdo nikomu nic neprokáže. Moc mě zajímá, a jsem na to hrozně zvědavý, jestli bude ČOI a dotčené orgány státní správy něco dělat se zjištěnými problémy okolo požárních uzávěrů, o kterých jsem psal v minulém úvodníku. Jaksi to zapadlo a nějak moc je ticho po pěšině.

Tohle je věc, která přímo souvisí s tou novelou vyhlášky 246/2001 Sb. Pokud možno žádná kontrola – žádné doklady, nějaký ten certifikát se vždycky najde, před několika lety jsem na 120 minutových dveřích v jednom skladu hořlavin našel nálepky a štítky zavedené firmy, o které jsem ovšem věděl, že nic podobného nevyrábí. Nic jiného, žádné doklady, jen ty štítky – a všechny kontroly, co jich přede mnou bylo – s tím byly spokojeny. Jak je možné, že podobná zařízení kontrolují lidé, kteří o nich nic nevědí?

Především je to otázka vlastní odpovědnosti, a pochopitelně také tlustého klacku. Já sám mám také kulaté razítko, snažím se dělat svoji práci dobře[2] a za podvodníka se nepovažuji, a vím, že ti, kteří nějakou tu specializaci, požehnanou státem v daném oboru dostali, jsou v převážné většině poctiví, a svoji práci dělají dobře. Jenže problém je v tom, že existuje celá plejáda samozvaných kontrolorů a techniků, kteří svoji kvalifikaci odvozují třeba od zaškolení některou profesní organizací, často i vzdáleného oboru a ti chodí po stavbách a v rámci plnění požadavků § 7 zmíněné vyhlášky 246/2001 Sb. vydávají za slušné peníze bezcenné doklady, které ani zdaleka neodpovídají kontrolovanému stavu. A to často ani podle zcela bezzubého znění novely 221/2014 Sb., která v podstatě učinila z užitečného předpisu zbytečný cár papíru.

Znám řadu lidí, kteří klidně vystaví doklad o kontrole něčeho, co na stavbě vůbec není, kontrolují nepřístupné ucpávky, které jsou pod SDK podhledem[3], nebo dokonce na stavbě vůbec nebyly. A nejde vždy jenom o podvodníky, ale někteří berou věci formálně, protože třeba pochybují o účelnosti příslušného předpisu. Měl jsem sám doma kominíka na kontrolu „spalinové cesty“, jak se tomu moderně říká, tedy komína, i když topím plynem, a považuji podobné vizuální kontroly za zbytečné. Ale čekal jsem, že ten pán alespoň vyleze na komín a podívá se do něj, jestli tam třeba nejsou vydrolené cihly nebo spadlá vložka. Ale čekal jsem marně, pán se podíval pouze na kotel a vytáhl formulář, nastavil dlaň, řekl si 500 Kč a byl pryč. Ale měl jsem papír s razítkem, že je komín v pořádku. A to byl prý – jak mi řekli sousedi, ještě levný, někdy chtějí i 1500 Kč.

Ale i kominík byl alespoň odborník, i když tyto kontroly (jak mě sám řekl) považuje za ryze formální a zbytečné. Ovšem co říci o kontrolách, kde dostanete do ruky papír o „kontrole provozuschopnosti PBZ podle vyhlášky 246/2001 Sb.“, která byla provedena „odborníkem“ v červnu 2014 a která shledává vše v pořádku, provedené protipožární nátěry na ocelové nosné konstrukci vyhovují požadavkům REI30 DP1 a mají další životnost nejméně 20 let a vy při prosincové kontrole téhož roku zjistíte, že natřené ocelové prvky v okolí prosklení vypadají podobně, jako na obrázku, hlavně že použité sklo má EW 60. Takže potom si říkám – byl tam ten člověk vůbec? Uvědomuje si tu odpovědnost za vystavený doklad? A rozumí vůbec tomu, co posuzuje?

Tady vidím problém právě v nepoučenosti a neznalosti vlastníků a provozovatelů stavebních objektů. Je nařízena pravidelná kontrola? Je, no tak si kontrolu objednáme. Buď prvního, kdo se namane, nebo hledám toho nejlevnějšího, nebo dokonce takového, který mně vystaví papír bez kontroly, protože co kdyby něco našel, a já to musel opravovat.

Takže možná, že mají legislativci pravdu, a nejlépe povinnost podobných kontrol zrušit, všichni ušetří, a šmytec. Potom bych ovšem doporučil zrušit i preventisty v orgánech HZS, protože budou zbyteční, k čemu nějaká prevence.

No a pak se stane, že se předává ohromný bytový komplex, prodají se byty, a podle zákona vznikne „Společenství vlastníků“. K předání jsou mimo jiné dodány i odborné posudky a expertízy (protože jde o skutečně velký komplex), a na základě toho všeho je stavba uvedena do provozu. Za rok se do vedení tohoto Společenství nějakým omylem dostane člověk, který požární prevenci rozumí, patrně nějaký projektant, něco se mu v domě nezdá a protože v něm sám bydlí, a byt nebyl právě zadarmo, objedná si na kontrolu odborníka. V záruční době. A odborník zjistí řadu chyb a nedodělků, a některé těžko odstranitelné. Takže dojde k reklamaci, dodavatel vytáhne expertízy, Společenství si objedná nové posudky, hrozí soudy a najednou jde o miliony, protože oprava bude stát velké peníze, a majitelé bytů nechtějí znovu platit to, co mělo být podle projektu zhotoveno již před kolaudací.

Potom dodatečně zjistíte, že ty původní expertizy dělali lidé byť slovutného jména a pověsti, nicméně „od stolu“, kteří spíše posuzovali samotný projekt, možná i doklady, ale na stavbě vůbec nebyli, a ten další odborník byl sice odborník, ale závady vůbec neviděl, protože už byly zakryté, a tak vycházel pouze z dokladů dodavatele – raději potom smír a hledá se to nejlevnější řešení.

Pochopitelně po takových zkušenostech už organizace dává pozor, aby se podruhé nespálila, a raději si ještě před kolaudací pozve na stavbu někoho, kdo to skutečně projde, porovná s projektem a ty problémy zjistí dříve, než už bude pozdě.

No jo, ale kolik takových firem se poučí z podobných zkušeností? Kolik nájemníků či spolumajitelů bytových domů nebo průmyslových objektů je natolik odborně zdatných, aby si chyby našla sama, nebo si předem objednala kontrolu dříve, než objekt převezme? Tady je zapotřebí, aby si každý uvědomil, že ani při kolaudaci objektu tam preventista není k tomu, aby stavbu fyzicky kontroloval – to v podstatě ani není možné, a neměl by na to ani dost času. Když má možnost, zkontroluje alespoň fyzicky ta nejsložitější místa, ale většinou se spíš věnuje papírům. To ostatní by mělo být řešeno jinými způsoby – v zahraničí třeba právě pojišťovnou, která si pošle svého odborníka, než uzavře pojistnou smlouvu. U nás – bohužel – je problematika pojistného řešena především dohodou, a o stav objektu se pojišťovna stará pouze výjimečně.

Dalším trvale neřešeným problémem je otázka archivování dokumentace staveb. Stavební zákon v § 125 odst.1 stanoví, že:

Vlastník stavby je povinen uchovávat po celou dobu trvání stavby ověřenou dokumentaci odpovídající jejímu skutečnému provedení podle vydaných povolení. V případech, kdy dokumentace stavby nebyla vůbec pořízena, nedochovala se, nebo není v náležitém stavu, je vlastník stavby povinen pořídit dokumentaci skutečného provedení stavby. Při změně vlastnictví ke stavbě odevzdá dosavadní vlastník dokumentaci novému vlastníkovi stavby.

Vyhláška 499/2006 Sb. ve znění vyhl. 62/2013 Sb. o dokumentaci staveb hovoří sice mlhavěji, ale vyžaduje něco podobného, právě tak i řada dalších předpisů mluví celkem jasně, co má být k dispozici přímo u provozovatele objektu, jaká dokumentace má být průběžně archivována atd. Jenže když přijdu na stavbu, polovina dokladů schází, a jenom výjimečně, hlavně u velkých a zahraničních firem se opravdu stačí podívat do archivu. Problém ovšem spočívá i v tom, že dokumentace přechází z ruky do ruky, a i v době všeobecné digitalizace se některé doklady prostě nenajdou. Ono je to pochopitelné – GDS vyhraje zakázku, a většinu prací zadá subdodavatelům, kteří pracují levněji – z něčeho přece GDS žít musí. Ti zakázku buď ještě jednou rozdělí, nebo provedou sami, a dokumentaci předají stavbyvedoucímu nebo o stupeň výš. Potom následuje kolaudace či předání do užívání investorovi nebo společenství vlastníků, nebo prostě někomu dalšímu a za několik let se polovina dokladů poztrácí, protože objekt má ve vlastnictví nebo ho provozuje už třeba pátý uživatel v řadě.

Teď jsem nahonem dělal kontrolu těsně před kolaudací jednoho velkého historického objektu. Před několika lety tam byly s velkými náklady instalovány repliky původních dveří, samozřejmě v protipožární úpravě. Z cca 12 kontrolovaných uzávěrů byly platným štítkem opatřeny pouze 2 (slovy dva) kusy, další štítky jsem našel na 5 dalších, jenže klasifikace byla zapsána fixem, a při běžném úklidu prostě smazána (podotýkám, že neúmyslně, ten uklízeč vůbec netušil, o co se jedná) a u ostatních, mimochodem velmi kvalitně provedených historických replik nikdo nic nevěděl, žádný štítek, žádný doklad, prostě nic.

Nezlobte se, ale tady prostě nic jiného než pravidelné a důsledné kontroly funkceschopnosti a dokumentace PBZ nepomohou. A kontrolovat následky po požáru a selhání instalovaných PBZ, a vyvozovat důsledky proti odpovědným osobám. Trestní i finanční. Jenomže bohužel, ona jaksi ruka ruku myje, a co kdybych se do toho nějak namočil také já – a za peníze v Praze dům. Takže se zruší i to málo, co ještě k nějaké té kontrole vedlo, ČOI už zaručeně příště do žádné podobné akce, jako byly ty dveře, nos strkat nebude, určitě teď sama neví, jak z toho ven – a jak říká klasik – „jedeme dál kočárem černým okolo bílých skal.“

I když je to zvláštní – v zahraničí prakticky všechny pojišťovny a zajišťovny mají své požární předpisy a pojistné podmínky, a důsledně na nich trvají, jde přece o jejich peníze, tady u nás se to patrně řeší formou dodržení různých směrnic a interních předpisů – nevím, těmto věcem nerozumím, ale vím, že i většina českých pojišťoven patří těm zahraničním. Možná mají pojišťovací smlouvy proto tolik výjimek, na co se pojistka nevztahuje a kde je požadována spoluúčast. Možná by bylo užitečné, aby se někteří vlastníci stavebních objektů pořádně podívali do pojistných smluv, aby zjistili, za co vlastně pojišťovně platí, aby se nedočkali po případném požáru zajímavého překvapení.

Na jedné straně mám zato, že předpisů a norem je příliš, a zejména s tím, čím nás každoročně zásobuje EU si už pomalu nikdo neví rady – a na druhé straně se neuplatňují jednoduché cesty, jak řešit požární bezpečnost v praxi.

 Tohle má také svá vážná úskalí. Nerad bych se dožil situace, kdy na mě třeba při oponentuře proti mému znaleckému posudku u soudu vytáhne nějaký znalý právník námitku, spočívající v nějakém EU nařízení či EN, které jsem nikdy neviděl, protože bylo převzato bez překladu ve věstníku, a které vychází z nějaké obskurní změny někde v Tramtárii. A to se klidně může stát, protože těch různých změn a norem…A některé zcela nesmyslné, jenže není nikdo, kdo by posuzoval a namítal, protože to nikdo nečte a překlady neplatí. Blíže o tom ing.Karpaš.

Ostatně k něčemu podobnému došli na Slovensku, odkud občas dostávám různé články, zveřejňované tamější Asociací pasívní požární ochrany. V současné době tam právě vrcholí zápas o novelizaci dvou projektových norem – totiž STN 73 0802 a STN 73 0834, tedy cosi podobného a v podstatě ze stejných důvodů, jako u nás okolo novelizace ČSN 73 0810 a zateplování budov. Proto jsem požádal o laskavost a krátké shrnutí slovenské problematiky ing.Františka Giliana z tohoto sdružení.Je to zajímavé čtení. Dejte si!                                                                                                 

P.S. Je to, jako by na Slovensku věděli dopředu, o čem v úvodníku píšu. Nerad bych měl iluze, že ve všem, co ing. Smolkadále píše je psáno z čirého altruismu, přece jenom jde o boj mezi polystyrenem a minerální vlnou a jejich výrobci, to si nebudeme namlouvat, ale přece jen bych byl v tomto sporu na straně výrobců minerální vlny – to že polystyren hoří se prostě nedá okecat, a nové požadavky na zateplení, kde se mluví dokonce až o 200 či 250 mm tloušťky izolace, už skutečně představuje značné riziko. Takže – ač s ohledem na rozsah tohoto úvodníku nerad – přidávám i krátký příspěvek ing.Smolky:

Musí byť bezpečnosť všetkých výrobkov pre ukázaná skúškami?

Miroslav Smolka

Do stavby je možné zabudovať len bezpečné výrobky. Bezpečnosť výrobku sa pre ukazuje výsledkom skúšky. Pre mnohých výrobcov a zhotoviteľov je toto samozrejmosť a každodenná realita. Pre niektorých však nie.

Malý stolár, ktorý chce dodávať požiarne dvere do penziónu, musí vytiahnuť z peňaženky sumu odhadom 10 tisíc EUR, aby sa vôbec mohol uchádzať o takéto zákazky. Zhotoviteľ plochej strechy na priemyselnej hale musí vykonať skúšku požiarnej odolnosti, pokiaľsa skladba jeho strechy odlišuje od dokladov dodávateľov komponentov. Kvôli jednej stavbe. Dodávatelia výrobkov na požiarnu ochranu znášajú náklady v 5-ciferných sumách. V prípade viacerých variánt výrobkov a pestrejšieho sortimentu sú tieto sumy rádovo vyššie. Samozrejme že sa tieto náklady nakoniec prenesú do peňaženiek občanov v cenách výrobkov a služieb. Všetci to platíme, a znášame to ako náklady za našu bezpečnosť – pokiaľ si to vôbec uvedomíme.

Platí to aj pre horľavé zatepľovacie systémy? Do obidvoch návrhovzmeny STN 73 0802 sa po značnom úsilí a obštrukciách nakoniec dostala veta o tom, že výrobcovia musia preukázať bezpečnosť proti šíreniu po fasáde skúškou podľa ISO 13785-2. Aj to len v prípade, že ich konštrukčné riešenie sa odlišuje od normou definovaného riešenia – zjednodušene povedané: 200 mm široké nehorľavé požiarne zábrany a systém ako celok musí mať triedu reakcie na oheň aspoň B-s1,d0. Čo na tom, že táto šírka požiarnej zábrany sa nepreukázala ako dostatočná privšetkých výskedkoch skúšok, ktoré boli zverejnené a predložené technickej komisii TK17; a čo na tom, že reakcia na oheň simuluje požiar v miestnosti, a nemá nič spoločné s rizikovými scenármi šírenia požiaru po fasáde, ktoré sú opísané v normách ISO. Tešme sa z toho, že sa tu aspoň začalo hovoriť o tom, že aj tieto horľavé výrobky, ktoré sa aplikujú na fasády slovenských budov v množstvách rádovo 5 miliónov štvorcových metrov každý rok, majú mať adekvátnym spôsobom preukázanú bezpečnosť proti šíreniu požiaru.

Aby sme neboli nespravodliví, nejaké skúšky týchto výrobkov sa vykonali. Okrem skúšok reakcie na oheň, ktoré sú samozrejmou súčasťou uvedenia každého stavebného výrobku na trh. V r. 2002 sa vykonali modelové skúšky 3 fasádnych systémov podľa stredno rozmerovej skúšky ISO 13785-1 s polystyrénovou izoláciou hrúbky 6 cm (dnes sa bežne aplikuje 2x viac a zmenili sa aj omietky a konštrukčné detaily). Náklady na tieto skúšky sú možno porovnateľné s nákladmi jednej skúšky požiarnych dverí. Niektorí sa na ne doteraz odvolávajú a plačú nad tým, koľkopeňazíich to stálo, a ako si niektodovoľujevôbecuvažovať nad tým, že by satieto výrobky malipodrobiťporiadnejskúške, primeranej rizikovým scenárom… podobných testov sa odvtedy vykonalo ešte niekoľko. Údajne. Výsledky neboli zverejnené, aj keď sa tieto testy stali podkladom pre rozhodnutia štátnych orgánov a tvorbu technických noriem. Niekoľko lacných skúšok bez jasných kritérií otvára dvere aplikácii miliónom m2 horľavých výrobkov do stavieb na dlhé roky…Predstavme si, či s tým náhodou nemôže súvisieť situácia okolo tvorby noriem STN upravujúcich zabudovanie týchto výrobkov do stavieb v SR – viď ďalšie príspevky v tejto rubrike.

To bol len taký malý námet na zamyslenie pre ľudí, ktorí chodia do požiarnych skúšobní ako na husle, a utrácajú tam desiatky a stovky tisíc EUR za požiarne skúšky. Námet na zamyslenie preľudí, ktorí vykonávajú rozhodnutia v mene ústredných orgánov štátnej správy. Námet na zamyslenie pre právnikov, prečo si niektorí myslia, že na nich platí prezumpcia neviny (a všetci majú predpokladať, že ich výrobky sú bezpečné bez poriadneho preskúšania), pričom ostatní rešpektujú preventívny princíp a ctia si povinnosť preukázať bezpečnosť svojich výrobkov pred tým, ako ich dodajú na stavbu.

A nenechte se mýlit, že jde o nějaký boj s větrnými mlýny kdesi na Slovensku, je to stejný problém, který existuje i u nás a který ještě stále není dořešen.


[1] Letitý proto, že ho jednak znám dlouho a jednak má stejně bílé fousy jako já, i když je daleko mladší.

[2]Což se někdy mým zákazníkům příliš nelíbí

[3]Podle vyjádření GŘ HZS je třeba kontrolovat všechna PBZ, i když jsou nepřístupná – ten dopis mám doma ještě schovaný

Sdílejte článek

Další články v sekci Technický zpravodaj