Kde nás najdete? Zakázkové oddělení: 499 320 459, technická kancelář: 608 075 005, 281 017 369
Kde chybí prevence,
hasiči nepomohou!
31
LET

Vyšel nový zpravodaj č. 48 – zde Úvodník

Publikováno dne 30. 10. 2015


Autor: Eduard Vašátko

Motto:  Existují jen dva druhy politiků. Jedni si myslí, že jsou Pán Bůh a ti druzí jsou si tím jisti. 

Irská moudrost

Jak jde život …

Již blahoslavený Vladimír se mně kdysi snažil vymluvit, abych zde vyjadřoval své názory i na jiné věci než jenom na problémy hasičů a norem a předpisů. Jenže já jsem přesvědčen, že všechno souvisí se vším, a většina problémů politických i jiných obvykle končí nějakou katastrofou, zvlášť, když to mají v rukou politici. A kdo to má potom hasit…?

Bohužel – politiků máme čím dál víc, množí se, jak houby po dešti i nejrůznější ombudsmani, neziskové a jiné podobné organizace (samozřejmě bohatě dotované státem) a každý by chtěl pomáhat těm druhým, chudým a ubohým, v poslední době hlavně běžencům a uprchlíkům odkudkoliv.

Problém je v tom, že pomáhat se dá v podstatě jen jednotlivcům, támhle té paní s deseti dětma, holčičce s vrozenou vadou, nemocným dětem ze Sýrie… ale vždycky adresně. Jakmile těch ubohých a postižených čímkoliv začne být moc, začíná být ta pomoc anonymní, neadresná, počty ubohých rostou, a z počtu těch, co pomoc potřebují, se stává politikum, a statistika, kterou se dá výborně operovat na veřejné scéně a
získávat hlasy pro i proti.

Jak jsem řekl – politiků máme moc. Bohužel, chybí mezi nimi nějaký státník, vůdce, prostě člověk, který má charisma, dovede lidi strhnout, přesvědčit, někdy v dobrém, někdy ve zlém, vidí dál než za ty 4 roky volebního období, má vizi, a dokáže to říci, prosadit a udělat. Je zajímavé, že vždycky, když se svět dostane do nějaké opravdu velké krize, se nějaký takový člověk objeví, někdy na té dobré, někdy i na špatné straně – vzpomeňte Stalin, Mao Ce Tung, Hitler, ale také Churchill, Roosewelt, de Gaulle, Tito, – můžeme si o nich myslet co chceme, ale byli to lidé, kteří nějak měnili svět, a lidi jim věřili. Kdežto paní Merkelová je tak na úrovni Chamberlaina, ale kde je dnes německý Churchill?

Teď se dostáváme do krize, která hrozí, že svými důsledky ohrozí celou evropskou civilizaci. A žádný státník na té naší straně není v dohledu. Všichni se jenom neustále radí, rozdávají (cizí) peníze, ustupují – samý dobroser – a proud běženců roste. Je jasné, že čím více budeme ustupovat, přijímat a živit utečence ze všech zemí světa, tím rychleji sem budou proudit další. Jenže na světě jsou miliardy lidí, kteří se mají hůře, než lidé v Evropě. A jestli je budou povzbuzovat štědré sociální dávky jako v Německu a Švédsku, bude jich tu za pár let více, než se sem vejde. A kdo je bude živit, když většina z nich – když naposledy vůbec něco dělala – tak pásla někde na poušti ovce nebo velbloudy a podřezávala krky nevěřícím?

Všimněte si – u nás se zatím běženci moc neukazují. Kdyby jim šlo opravdu o život, bylo by jich tady nepočítaně i při dodržení našich podmínek. Ale jim nejde o život, ale o sociální podporu, no a tak jsou v Německu nebo ve Švédsku. A je to nevratná cesta, protože když Němci nakonec podporu zastaví, (a k tomu musí jednou dojít, protože ani tak bohatý stát to nemůže trvale vydržet), ti adaptabilní s nějakou rozumnou kvalifikací postupně možná práci najdou, ale ti ostatní to vezmou jako křivdu (mají na podporu přece nárok) a rázem se z nich stanou loupežníci, zloději a vrazi, protože nějak se uživit musí a kvalifikace žádná, pracovní návyky žádné, hygiena, způsob myšlení, náboženství – to je třaskavá směs, kterou si tady v Evropě připravujeme, když ne pro sebe, tak určitě pro naše děti. A možná i pro sebe, jde to rychle, konečně bylo to vidět nedávno na maďarských hranicích – zatím měli jenom kamení. Je mi 73 a nechci se toho dožít, a doufám, že to ještě chvíli vydrží, ale ty mladší lituji už teď. I kdyby se to zítra ráno zastavilo a žádný další běženec už nepřišel – je otázka, zda už není pozdě. Čtyři sta nebo ještě více let si naše společnost neumí poradit s cikány, asimilovat, integrovat je do společnosti. Zkoušeli to v různých stoletích násilím, v posledním století i různými multikulti způsoby – ale myslím, že výsledky jsou mizivé. A to jich bylo – bráno z dnešního hlediska, celkem dost málo. A teď si uvědomte, kolik je tu najednou Afghánců, Pákistánců, Bangladešanů, Somálců, Súdánců, Eritrejců a jiných Afričanů a hlavně vesměs muslimů – myslíte, že se dají nějak integrovat, naučit jazyk – nebo utvoří skupiny těch, se kterými se dokáží domluvit, protože jim nic jiného nezbude, a najednou tu budou národnostní ghetta, jejichž mluvčí začnou dříve nebo později klást na (možná ještě) většinovou společnost vlastní požadavky. Např. na scelování rodin – rodiny mají tihle utečenci velké, převeliké. Takže jich legálně přibude, dvoj- až trojnásobek nebo ještě víc. A budeme tam, kde jsou dnes Francouzi, Belgičané, v některých krajích i Angličané a velmi brzy Němci a Švédové. Jakpak by se paní Šabatové líbil zákon šaría? I když – možná by jí burka slušela, má také pro někoho své přednosti…[1]

Ne, nefandím panu Konvičkovi nebo asimilovanému Japonci Okamurovi, co bojuje proti přistěhovalectví zlých cizinců, ale vím, jak rychle byl zvolen, a pod jakým praporem na Slovensku pan Kotleba, a nechci tady nic podobného. Proto by si měli dát ti dobrodějové tady u nás pozor, aby při příštích volbách s vaničkou nevylili i dítě. Také jsme měli svého Sládka, a ve volbách dostal přes deset procent.

Tak – a už jsem to ze sebe dostal, a nyní k příjemnějším věcem. Ta nejpodstatnější je především Rozsudek nejvyššího správního soudu ze dne 28. května 2015 a následně i Rozsudek Městského soudu v Praze:

Mám tady oba rozsudky celé a kdo bude mít zájem, můžete si je otevřít na stránce úvodníku ve Zpravodaji pod čarou, protože jde o text, který značně přesahuje rozsah papírového vydání. Nicméně, pokud jsem to správně pochopil, jde v podstatě o to, že Pirátská strana prostřednictvím svých právníků žalovala Ministerstvo průmyslu a obchodu o bezplatné poskytnutí textu platných ČSN a dalších předpisů, které jsou v zákonech a vyhláškách různými odkazy zezávazněny (což se týká prakticky všech projektových norem řady ČSN 73 08..), a to podle zákona o svobodném přístupu k informacím, protože vycházela z toho, že pokud zákon závazně ukládá nějaké řešení, které je dáno podzákonným předpisem, v tomto případě normou, musí být tato norma či předpis veřejně a bezplatně dostupná.

MPO a ÚNMZ snesl na obranu svého postupu velkou řadu námitek a zdůvodnění, proč normy prodává, a v prvních kolech skutečně u Městského soudu a následně i u Nejvyššího správního soudu uspěl. Teprve při podání kasační stížnosti právníků Pirátské strany změnil Nejvyšší správní soud názor, všechny námitky MPO a ÚNMZ vyvrátil a vše vrátil zpět k novému projednání Městskému soudu v Praze s tím, že tento soud musí brát v úvahu stanovisko NSS jako závazné.

Ovšem ÚNMZ zastává názor, že každý den a každá koruna dobrá, a proto se na jeho stránkách objevilo po vydání rozsudku NSS toto stanovisko:

Vyjádření k rozsudku NSS

Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví (ÚNMZ) není v současné době oprávněn poskytovat jakékoliv normy zdarma.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu je tzv. kasačním rozhodnutím, kterým se ruší Rozsudek městského soudu v Praze č. j. 11A3/2014-32 a věc (žádost o poskytnutí technických norem dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím), se vrací zpět Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Nejvyšší správní soud má podle § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. pravomoc současně se zrušením rozsudku soudu první instance zrušit i napadené rozhodnutí správního orgánu, tuto pravomoc NSS v rozsudku č. j. 1 As 162/2014 nevyužil, a v odst. č. 53 naopak uvedl pro Městský soud v Praze následující pokyn:

„… Městský soud proto v dalším řízení bude muset zjistit, zda nejsou dány jiné důvody pro odmítnutí žádosti stěžovatele o poskytnutí požadované informace v podobě úplného znění technických norem ve stavebnictví. Za tím účelem by měl též dát prostor k vyjádření se k této otázce oběma účastníkům řízení. Pokud zjistí, že tu jiný důvod pro odmítnutí žádosti stěžovatele o informace není, bude muset zrušit rozhodnutí žalovaného o odvolání a rozhodnutí Úřadu o odmítnutí žádosti, a současně Úřadu nařídit požadované informace poskytnout.

Teprve po dokončení tohoto nového řízení, ve kterém je Městský soud v Praze vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, bude jasné, jak v celé věci dále postupovat. Do té doby bude ÚNMZ postupovat v souladu s dosavadní praxí, tj. dle zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a jeho prováděcích předpisů, zejm. úhradové vyhlášky.

Městský soud patrně něco podobného očekával, a proto s nebývalou rychlostí rozsudek NSS projednal již dne 7. září t.r., a v podstatě v plné šíři potvrdil rozsudek nadřízeného soudu, což ostatně musel, i když v našem státě je možné všechno.

Nevím, zda se MPO ještě nějak bude bránit podáním nějaké další stížnosti, nejsem právník, a nerozumím těm postupům a možnostem, ale v závěru rozsudku MS je odstavec, který to pravděpodobně vylučuje:

 Podle ustanovení § 104 odstavec 3 písmeno a/ s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.

Takže doufám, že je to už definitivní. 

Pokud tomu jako laik rozumím, měl by být text všech ČSN a dalších podobných předpisů zveřejněn na stránkách MPO nebo ÚNMZ k bezplatnému použití. Teoreticky by měly být tyto normy dostupné již dnes, pokud tedy Úřad nebo ministerstvo nenašlo ještě nějakou další kličku, jak se tomu vyhnout. Ovšem cesty práva jsou klikaté, a paragraf je hodně zakroucený. Čili počkáme – uvidíme. I přesto buď čest a sláva pirátské straně, i když ji jinak nemusím.

A zase z jiného soudku. Dovolím si ještě upozornit na permanentní boj o novelu ČSN 73 0810, kde stále probíhá především urputný boj mezi příznivci minerální vlny a polystyrenu v různých formách, a o tom, zda bude polystyren konečně prohlášen za nehořlavý, přičemž stále čekám, kdy ho jeho výrobci dokáží zařadit do kategorie A1 podle ČSN 13501-1. Teprve potom bude dovršeno ono vítězství ducha nad hmotou. No – ale třeba se jednou dočkáme, možná že nám o tom nešťastný dědic normotvorby po Vladimírovi Reichelovi Petr Boháč něco řekne v listopadu v Brně.

Tady mohu trochu nahrát bojovníkům za polystyren, protože hodně pamatuji – kdysi dávno, je tomu už nejméně 35 let, ještě za dřevního socialismu, byl v Dělnické ulici v Holešovicích národní podnik Plastimat, kde se pěnový, tehdy ještě nízkotlaký polystyren vyráběl a skladoval. No a ten jednoho krásného dne nějak chytil a hořel. A protože hlavně ve skladu bylo toho polystyrenu v blocích poměrně hodně, tak se vzniklým teplem bloky roztavily a spolu s granulátem, který tam byl také, stekly na zem a vytvořily na podlaze poměrně malé místnosti tlustou vrstvu taveniny. A když se na povrchu této taveniny vytvořila zuhelnatělá vrstva, oheň pomalu ustal, aniž by všechno vyhořelo. To co zbylo, potom parta (tenkrát ještě) Cikánů vykopávala krumpáčem. Takže už tenkrát polystyren nehořel (všechen).

Také jsme v mezičase provedli nějaké další zkoušky s Ordexalem a trochu jsme zase vylepšili systém – o tom něco napsal v dalším příspěvku kolega Bohuslav a já jsem v poslední době zase v rámci posuzování různých starších staveb v Praze a okolí nabyl dalších znalostí o tom, jak se dříve realizovaly některé protipožární konstrukce, a jak vypadají dnes po 30 a více letech. Úžasná detektivka, jenom se dopátrat, co všechno bylo ve své době možné. I když o tom (alespoň částečně) mluví článek ing. Chytrého, stejně si myslím, že by mělo být v nějaké novele stavebního zákona jasně řečeno, že protipožární instalace čehokoliv, aplikované ve stavbách před rokem 1973 musí být prověřeny, a jejich účinnost porovnána alespoň s požadavky ČSN 73 0834 i v případech, kdy nejde o rekonstrukci či stavební povolení. A tam, kde to nevyhovuje, vyžadovat nápravu alespoň u veřejných budov a výrobních objektů podle této normy. Stejně se v těchto objektech mají provádět každoročně kontroly podle vyhlášky 246, takže to nakonec přijde za jedny peníze. Jinak se za nějaký čas zase dočkáme nějakého maléru.

Všimněte si, že když se má dělat revize třeba na elektrickém rozvodu ve starém domě, natož ve starém výrobním provozu, nikoho nezajímá, kdy byl rozvod instalován, ale především jestli funguje a zda odpovídá platné normě. A pokud jsou ve zdech hliníkové dráty a zásuvky s papírovými pojistkami, nevěřím, že se najde revizní technik, který by dal na to palec. Totéž platí třeba u hromosvodů a dalších zařízení. Jenom v našem oboru mohou být na půdě nebo ve sklepě oplechované dřevěné dveře, schválené jako požární uzávěr v roce 1920 a prosklené dvojkřídlové dveře s proskleným nadsvětlíkem do každého bytu na jediné únikové cestě – schodišti v pětipatrovém činžáku a nikomu to nevadí. Hlavně, když jsou ta skla krásně leptaná a dobře vypadají, a když to schválil Magistrát hlavního města Prahy léta Páně 1926. No, ale to se pořád jen opakuji, takže toho raději nechám.

Zdraví

Právě jsem se dozvěděl smutnou zprávu: Včera, tedy 13. září 2015 ve večerních hodinách zemřel můj a docela určitě i váš přítel, kamarád či alespoň známý, autor většiny projektových norem řady 73 08.. a celé řady dalších předpisů v oblasti požární ochrany, ing. Vladimír Reichel, DrSc. Čest jeho památce. (14. 9. 2015)

A na tom jsem chtěl skončit. Jenže právě jsem se vrátil z pohřbu, který se před pár chvílemi konal tady v krematoriu ve Strašnicích, a trochu mě to vzalo. Sešlo se nás tam něco přes 50 z celé republiky, pár lidí i ze Slovenska, dokonce i jeden generál a hodně plukovníků. Jen ten nekrolog a placená řeč nad jeho rakví byla dost odfláknutá. Nevím, kdo ji dával dohromady, ale ať už to byl kdokoliv, moc toho o Vladimírovi asi nevěděl. A některé, hodně podstatné věci vynechal. Proto bych rád alespoň na tomto místě připomněl, že v tom nekrologu (možná schválně) autor zcela zapomněl na posledních 15 let jeho života, období, kdy vypracoval většinu svých ještě nyní aktuálních norem, a kdy se o Vladimíra po smrti jeho manželky vzorně starala ve společné domácnosti naše profesní kolegyně Alena Hilšerová. Ono to s Vladimírem někdy taky nebylo právě lehké, takže s tím měla jistě dost práce. Já vím, že to není až zas tak důležité, ale když se připomínají jiné věci, tak ani na rodinný život by se zapomínat nemělo. A možná, že by řada norem dnes vypadala trochu jinak, kdyby občas nezasáhla a nepomohla.

Většina z vás ji ostatně zná, jezdila s ním každoročně (s loňskou přestávkou) i na náš seminář do Brna. Takže, když to neudělal nikdo jiný veřejně v nekrologu, považuji to za povinnost tady udělat alespoň já. Tož tak.  

21. 9. 2015 v Praze.

Sdílejte článek

Další články v sekci Technický zpravodaj