Vyšel nový zpravodaj č. 50 – zde Úvodník
Publikováno dne 8. 11. 2016
Autor: Eduard Vašátko
Motto: Čím více se společnost vzdaluje od pravdy, tím více nenávidí ty, kteří ji říkají.
George Orwell
Jak jde život …?
Na tuhle otázku se snažím průběžně odpovídat už asi 25 let, co jsem mohl částečně ovlivňovat provoz naší firmy, a co tyto úvodníky píšu. Pokud jste četli pozorně, mohli jste zjistit, že se mně na to nepodařilo uspokojivě odpovědět ani jednou, a teď už to asi nedohoním. Život je totiž složitý a mnohotvárný, a jak praví klasik: „Co sto věků bludných hodlalo, zvrtne doba.“
Když se tak nad tím zamyslím – narodil jsem se v r. 1942, tedy za války a byli tu Němci, což jsem – vzhledem k věku – jaksi nezaznamenal. Potom Rusové, resp. komunisti. V tom jsem vyrůstal, ale přesto že jsem neměl právě vhodný kádrový původ (můj zločinný táta byl podnikatel a můj ještě zločinnější děda seděl – jako správný funkcionář předválečné sociální demokracie – 7 let ve Valdicích) – se mě nějakou náhodou podařilo maturovat, možná i na nějakou tu vysokou školu bych se byl dostal, ale strana bděla, a já narukoval na prezenční vojenskou službu do silničního vojska. Do Liberce. Abych byl spravedlivý – nebylo to zas tak špatné, a byla tam i dobrá společnost. Nějací ti kněží, kteří odmítali nosit zbraň, takže nosili krumpáč a lopatu, pár zneuznaných umělců – já dělal knihovníka – nestěžuji si, i když ve vzpomínkách se obvykle na to ošklivé zapomene.
Z vojny jsem šel v roce 1965, a to už se postupně oteplovalo, strana už nebyla tak bdělá, a já dostal zajímavou práci ve výzkumném ústavu. Zprvu na odloučeném pracovišti manuálního provozu, kam nikdo nechtěl, takže jsem jezdil hodinu a půl tam a stejnou dobu zpátky z Holešovic do Štěchovic, ale po roce to už bylo lepší, protože nás stěhovali do Horních Počernic, a to bylo blíž a lepší podmínky.
No – po vyřešení prvotních problémů tam už bylo skutečně lépe, mohlo se tam rozumně pracovat, žádný kádrový původ nikdo na nikoho nevytahoval (s výjimkou let 1969 – 1972, kdy na místo sesazeného provinilého šéfa výzkumného úseku nastoupil jako nový šéf velitel lidových milic v Praze 10, což byla také jeho jediná kvalifikace). Pak přišel další ještě novější šéf, jehož největší touhou bylo, aby ho nikdo nerušil při celodenním studiu Rudého Práva a stranických tiskovin, a který se o provoz důsledně nestaral. Odmítal se zúčastnit jakýchkoliv rozhodování či jednání, dokonce i při návštěvách sovětských delegací, kdy raději odjížděl na cvičení LM, kterým v jeho případě velel sám soudruh Kapek. Tím se samozřejmě uvolnil prostor pro skutečnou práci systémem: „Velím si sám, raz dva“. A to bylo docela fajn – skoro jako po roce 1990. Kdo si sehnal zajímavé téma k výzkumu a dokázal ho obhájit, mohl řešit co chtěl, státních peněz na výzkum bylo dost (jenom ne těch investičních, ale i to se dalo zvládnout), takže náš úsek měl poměrně dobré výsledky, některé prodané pod cenou i do zlé kapitalistické ciziny, já sám jsem v ústavu skončil se stovkou patentů a autorských osvědčení (na to se dbalo důsledně – to dělalo Ústavu dobré jméno nahoře) a byť proti vůli pana ředitele a bez vysoké školy jsem skončil jako „Vědecko výzkumný pracovník I. stupně“, což byl titul nejvyšší, samým ministerstvem FMHTS udělený.
A pak byl rok 1990 a já se dal dohromady s Pepou Seidlem, který jako pracovník komunálu ve Dvoře Králové n. L. pilně zaváděl mé patenty už řadu let do praxe, a vznikla firma J. Seidl a spol., s. r. o. Byli jsme jedni z prvních ve Východočeském kraji, a „Společenskou smlouvu“ jsme si psali společně s místním notářem, který ještě ani nevěděl, jak se to dělá. Zpočátku nás bylo 5, ale naštěstí během několika let někteří společníci odpadli, takže se firma nerozpadla, a do dnešní doby celkem ve zdraví přežila.
Proč to všechno povídám – společně s Pepou jsme prostě dali dohromady vcelku prosperující firmu, která má, alespoň soudím – poměrně slušné renomé a která v současné době trpí pouze nedostatkem lidí. Nějak se vracíme zpátky do těch posledních let socialismu, kdy za mnou v Praze chodily pochybné existence pro razítko, že hledaly práci, ale že my je jako nechceme (nezapomeňte, že kdo nepracoval byl příživník, takže razítko bylo nade vše). Dnes razítko důležité z tohoto hlediska není, ale holt – nejsou lidi, kteří by byli ochotni pracovat manuálně. To už je bohužel druhá stránka věci – každý chce být doktor (akorát titul RSDr už tak neláká), ale jiných titulů z nepotřebných oborů přibývá, a do práce se nikdo příliš nehrne.
Ale to jsem zase odbočil – stařecká žvanivost, promiňte. Chci tím vším prostě říci, že jsme firmu ke 30. červnu tohoto roku úspěšně převedli – prodali našim potomkům a kvalifikovaným pokračovatelům. Z Pepovy strany je to Aleš, syn, který už řadu let ve firmě pracoval a prošel cestou od řadového montéra, přes dopraváka a technika až do funkce výkonného ředitele, z mé strany mě už před několika lety ve funkci technického šéfa firmy vystřídal můj zeť, kvalifikovaný stavební inženýr specializací statik, a dnes již i autorizovaný inženýr v oblasti požární bezpečnosti staveb. My jsme teď ve firmě už jenom tzv. poradci, ale mohu konstatovat, že si od nás chlapci moc radit už nedají.
Já jsem to tady už kdysi psal – ono je zapotřebí včas odhadnout, kdy odejít. Fakt je ten, že vyhlášek, zákonů a nejrůznějších předpisů stále přibývá, osobně si myslím, že především těch nesmyslných a na škodu věci a tak jsem došel k názoru, že prostě u toho už nemusím být.
Kdyby to byly jenom předpisy obecné povahy, vzal to čert, ale už se nějak mění pohled i na technické otázky, a tam přestávám rozumět, o co vlastně jde. Odjakživa jsem byl např. přesvědčen, že pokud zkouším nějaký nátěr nebo obklad resp. cokoliv, tak výsledek – totiž tloušťka ochranného systému, resp. jeho tepelně izolační funkce při požáru na dané konstrukci při daném statickém zatížení ve vztahu k příslušnému součiniteli průřezu je něco konstantního – prostě, že vypočtená dimenzační tabulka pro zkoušený systém je soubor hodnot, ze kterého mohu vycházet při aplikaci tohoto systému pro požadovanou požární odolnost.
A najednou jsem teď měl dělat posudek na aplikaci nátěru, a našel jsem na internetu hned tabulky dvě. O jedné jsem věděl, že už neplatí, i když výrobce ji neustále inzeruje na svých stránkách jako platnou, a potom druhou tabulku, která se od té první diametrálně liší v hodnotách pro stejné podmínky, a ta je z hlediska data naprosto anonymní. Montážní firma, která nátěr provedla, vydala sice náramný doklad, který sice nemá nic společného s prohlášením o shodě nebo o vlastnostech, ale zato dlouze mluví o tom, jak je to všechno skvělé a teď dělá mrtvého brouka.
Aby to nebylo tak jednoduché, konzultoval jsem přítele ze zkušebny, a ten mně vysvětlil, že jde o matematický problém, záleží na způsobu výpočtu, a že ta dimenzace tloušťky může být radikálně ovlivněna celkovým rozsahem zkoušek a počtem vzorků. Já chápu, že zvýšením počtu vzorků mohu výsledky zpřesnit, ale že rozšířením rozsahu zkoušek a změnou metodiky výpočtu (vše v souladu s normou) mohu úplně změnit výsledky – to prostě neberu. Snad to souvisí s věkem, ale já mám prostě rád jednoduchá řešení – tady jsou parametry – prvek daného součinitele průřezu při daném statickém zatížení, natřený na 200 mikrometrů funkčního nátěru – a tady je jeho požární odolnost. Tečka.
A teď mně najednou někdo začne operovat s tím, že sice jedna a jedna jsou dvě, ale za určitých okolností mohou být i 3 nebo také 1,5, ačkoliv vstupní hodnoty se nezmění. Tady někde je chyba, pokud chci brát podobné materiály vážně, pak musí být i zkušební metodika jednotně určena. Prostě musím zkoušet ve všech zkušebnách podle stejné normy a stejný počet prvků ve stejném rozsahu, ale nemůže to jednou platit tak a podruhé jinak. Tohle prostě odmítám, a nechci s tím nic mít. Jestliže mám dokladovat vlastnosti, tak musím vycházet z něčeho, co zůstává u materiálů jednoznačně konstantní, a ne z toho, co se podle způsobu výpočtu podle libosti zpracovatele až řádově mění.
Proto jsem také poslední posudek nedokončil, změřil jsem tloušťky, a se zbytkem ať si poradí někdo jiný, až dostane k dispozici tu správnou tabulku. A docela vážně uvažuji, že se vzdám i toho razítka, už na to zjevně nestačím, a budu se raději věnovat povídání a kritizování politiky, tam podobné věci nevadí, a nějaké ty sliby nebo povinnosti….
Což mě přivádí k úvaze o současném dění na politické scéně. Odpusťte, že si to ani naposled neodpustím:
Když jsem na první stránce psal o tom, jak šel (můj) život, popisoval jsem věci dané. Narodil jsem se do určité doby, kterou jsem nemohl jakkoliv ovlivnit ani jako kojenec, ani jako školák či zaměstnanec. Prostě byl jsem v předem daném systému a pokud jsem chtěl přežít, musel jsem se přizpůsobit. Prostě“ Maul halten und weiter dienen“ – nevím, jak se to řekne rusky. Potom jsme utrpěli „sametovou revoluci“. Z čista jasna a bez varování. A většina lidí nevěděla co s tím. A neuměla se tak rychle přizpůsobit, zato se rychle přizpůsobili všichni ti šíbři ve vysokých ekonomických i vládních funkcích, kteří brzký konec tušili už dávno předtím, než přišel. A tak tam prostě zůstali, jenom s jinou rétorikou.
Problém vidím především v tom, že český „lid“ dostával všechny změny režimů prakticky zadarmo, většinou za ně nemusel příliš bojovat, jak v roce 1918 (krásně na to vzpomíná Jan Werich), tak i v létech pozdějších, nic spontánního, prostě svobodu jsme v posledních stoletích jaksi utrpěli, jaksi se přihodila většinou bez příliš (v Čechách) tekoucí krve. A vždycky nás někdo osvobozoval, a tak jsme si zvykli poslouchat a hledat vůdčí autority a „tatíčky“. No a teď se nám přihodil Ovar a nebezpečně se blíží Bureš. A naše víra, že nás někdo vysvobodí, a že se vlastně nic nestalo a nestane, je neochvějná. To jenom bude po hospodách rušno a nadávání, a možná ani to ne, protože je to tak pohodlné, že za nás někdo někde rozhodne. A koblihy zadarmo a levnější pivo – no nekupte to.
Takže zase budou všichni trpně očekávat věcí příštích – potíž je v zavedených politických stranách, tam se rozhoduje, kdo bude kandidovat. Politické programy jsou pružné, a stejně platí jenom do voleb, pak se to ohne, upraví, všichni se vzájemně dohodnou a jede se dál, kočárem černým okolo bílých skal. Nakonec to stejně z voličů nikdo není schopen, a ani nemůže kontrolovat. Takže se zase vracíme zpátky tam, odkud jsme v 90. letech vyšli, jenom jsme o pár let starší – prostě jak nás kdysi školili povinně na vojně v PŠM[1] – vývoj jde po spirále.
Jenomže ve škole mě také učili fyziku a chemii a jiné bohulibé předměty a tam mně kdysi vysvětlovali zákony akce a reakce a napětí a tlaku a následky porušení rovnováhy systému – zkrátka jsem někdy docela rád, že je mi 74 let, a rád bych se dožil momentu, kdy a jak se s celým tím marasmem, do kterého se poměrně rychle dostáváme, vyrovnají naše děti. Ale upřímně řečeno, vůbec jim nezávidím.
A tímto neveselým závěrem se s vámi loučím. Pokud jste vydrželi až do 50. čísla, vězte, že další už asi nebude, leda, že by nové vedení naší firmy zkusilo pokračovat. Ale já už v tom dál nepojedu.
Zdraví
Sdílejte článek
Další články v sekci Technický zpravodaj
- Krátké zamyšlení nad rekodifikací veřejného stavebního práva
- Studie požární bezpečnosti dřevostaveb
- Dokladování požární odolnosti lehkých plochých střech na trapézovém plechu.
- Posuzování stavebních výrobků podle harmonizované normy (hEN) a podle Evropského dokumentu pro posuzování (EAD)
- Vyšel nový zpravodaj č. 53 – zde Úvodník
- Rekodifikace stavebního práva – mýty, dezinformace a skutečnost
- ROZSUDEK NEJVYŠŠÍHO SOUDU č.j. 21 Cdo 1502/2016
- Sjednocení aplikační praxe při provádění kontroly provozuschopnosti požárně bezpečnostních zařízení
- Informace o nových legislativních a technických předpisech, vztahujících se ke stavebním výrobkům
- Požární odolnost prostorových konstrukcí kontejnerů s ocelovou kostrou